Kosovo

Rozhodnutí české vládu uznat nezávislost Kosova je správné. Za prvé, neexistuje důvod, proč by území, v němž žije skoro 90% obyvatelstva etnicky odlišného od „mateřského“ státu (a toto odlišné obyvatelstvo se považuje za politické společenství) mělo být jeho součástí. Soužití znemožňují i vzájemné krutosti, jichž se Srbové a kosovští Albánci na sobě navzájem dopouštěli. Srbsko s masovým násilím začalo v pochopitelné, ale neudržitelné snaze udržet si toto teritorium jako součást svého státu, a mělo v té chvíli výraznou mocenskou převahu.

A za druhé, ČR projevila nebývalou loajalitu ke svým spojencům z NATO a EU. Kosovo zatím neuznaly státy proslulé svým problematickým chováním k vlastním národním menšinám (Slovensko, Rumunsko) a státy, které si s národnostními problémy doma nevědí rady (Španělsko). A ovšem Rusko.

Zároveň je těžké odhlédnout od toho, že problémy rozpadu někdejší Jugoslávie (podobně jako kdysi při rozpadu Rakousko- Uherska) se řeší velmi často na účet někdejšího hegemona, tentokrát Srbska. Součástí Kosova zůstala oblast obývaná skoro výlučně Srby, nebyl by problém připojit ji k Srbsku. Statisíce Srbů bylo vyhnáno z Chorvatska, přes jeden a půl milionu jsou nuceni žít v Bosně a Hercegovině. Západ se dostatečně nepoučil ze svých chyb po první a druhé světové válce a bere administrativní celky, z nichž sestávala bývalá Jugoslávie, příliš vážně. Přesto byl rozpad Jugoslávie v pořádku a osamostatnění Kosova je v zásadě v pořádku taky.

Toto je třeba říci na okraj běsnění nacionalistů z ČSSD, jejich novinářské lobby v Právu i na okraj problematického stanoviska prezidenta Klause. Pro českou společnost je na případu Kosova příznačné, jak absurdní výklady se v souvislosti s ním v české publicistice prezentují. Odtržení Kosova od Srbska je prý totéž jako odtržení Sudet od ČSR. Jde snad NATO a EU o okupaci Srbska a vyhlazení srbského národa? Je NATO a EU totéž co třetí Říše? Oprávněnější by bylo srovnání se vznikem Československa v roce 1918. Odštěpilo se v procesu rozpadu soustátí poraženého ve válce (tenkrát světové, dnes občanské). Odštěpená část se dovolávala práva ne sebeurčení, při odštěpování si přibalila leccos, co jí z hlediska práva na sebeurčení nepatřilo. Přesto je nesprávné označovat ji za „Fehlkonstruktion“: potřebovala jen určité korekce, k nimž pak u nás během vývoje došlo, někdy (vyhnání Němců) cestou stejně krvavě nespravedlivou jako dnes na Balkáně. Západ by měl dbát na to, aby další vývoj tohoto typu na Balkáně účinně zablokoval.

Autorem druhé teorie je Edvard Beneš: státu podle něho nemůže být proti jeho vůli a pod hrozbou síly odňato území, byť na něm sídlí „národnostní menšina“, pokud má už svůj národní stát jinde. Je to představa malých loupežníků z roku 1918: co jsme si nahrabali, zalijeme betonem a nikdo s tím už nehne. To je jednak precedens, a zabetonované konflikty mají větší trhavou sílu než konflikty řešené, byť i třeba nedůsledně. A konečně: nepasuje to ani na všechny případy problematických územních zisků: na základě této zásady by si Rumunsko nikdy nemohlo přičlenit Sedmihradsko.

Problém střední a jihovýchodní Evropy spočívá v tom, že národy tu vznikaly na etnickém základě. Takto vzniklé národy jsou ovšem politické celky a mají právo na politickou, tj. státní existenci. Vzhledem k tomu, že v této nehostinné oblasti zpravidla nelze vytyčit spravedlivé hranice, je překonání nacionalismu žádoucí a nutné. Dokud se však národy budou cítit existenčně ohrožené, nikdy se jim nepodaří z bludného kruhu nacionalismu vystoupit. Budou se stále topit v hysterických obavách o svou „suverenitu“. Potřebují dospět a Západ by měl dbát o to, aby se přitom vyvarovaly excesů.

A konečně: kdekdo u nás omílá, za co všechno jsme Srbům vděční. Pochopitelně to, že nás někdo má rád a že bychom mu měli být vděční, hraje i ve vztazích mezi národy roli. Podstatné je však, že to nesmí zastírat věcný pohled na situaci. V jugoslávském konfliktu se všichni kromě Slovinců, kteří jako Češi a Slováci měli tu kliku, že jejich východní etnické hranice se kryjí s administrativními, chovali strašně. Nebylo lepších a horších, jen slabších a silnějších. Pocit ohrožení a stres z toho plynoucí činí toto chování pochopitelným, ale nikoli ospravedlnitelným. To, o co jde, je trvalý mír na Balkáně. Nelze ho dosáhnout jinak než spravedlivým řešením. Aby bylo spravedlivé, musí jít všechny kamaráčofty stranou.

Lidové noviny 27. května 2008