Čeká nás vítězný červen 2008?

To, že dějiny se opakují nanejvýš fraška, je nejapná fráze, jejímž autorem je údajně Karl Marx. Je to nesmysl. Pro ty, kteří se z dějin nedovedou poučit, s dějiny opakují a opakují, a pořád jako tragédie. Opakování není ovšem úplně mechanické a bývá těžké ho předem postihnout. Otázka tedy zní, nakolik se dnes opakuje neblahá cesta českého národa od tzv. osvobození v roce 1945 k „vítěznému únoru“ („osmičkový“ rok k tomu přímo svádí). Nebo skromněji a přesněji řečeno, čím se dnešní situace té tehdejší podobá? Smysl upozornění na jistou podobnost je samozřejmě varování. Budoucnost není osudově dána (dějiny nejsou sledem příčin a následků, jak se nás snaží přesvědčit mnozí čeští historici, vychcaní slouhové české nacionalistické politiky), je výsledkem jednání svobodných a zodpovědných lidí). A proto je do poslední chvíle možné se tomu nejhoršímu vyhnout.

Vezměme to tedy popořadě.

Za prvé: v Moskvě nesedí Brežněv, nýbrž Putin, vítězně prohlašuje pan Paroubek. Dodejme, že v Praze nesedí Beneš, ale Klaus, který mu, kde to jen jde, odhaluje pomníky. Ruský komunismus (bolševismus) je nezopakovatelný, sami Rusové se ho zřekli, aniž by se tím jejich stát stal dramaticky lepším. Jistě, dnešní Rusko je jiné, než to Brežněvovo. Je lidštější (nebo, chcete-li, méně nelidské) než to bolševické. Jeho imperiální (mírněji řečeno velmocenské) ambice se příliš nezměnily, s tím se nedá nic dělat, jen by bylo hloupé to nevidět. A v tom rámci se také snaží obnovit svůj vliv v zemích tzv. blízkého pohraničí, které byly kdysi jejich koloniemi, a systematicky si tam vytváří jakési předpolí. Teoreticky by česká společnost měla být po padesátileté zkušenosti vůči těmto pokusům odolnější než v roce 1945, svou roli by mělo hrát i to, že ruský vliv nemá tu mocenskou mohutnost jako tenkrát. Ve skutečnosti tomu tak bohužel není.

Za druhé: v ČR existuje díky indolenci disidentské politické elity poměrně silná komunistická strana, která je od počátku své existence spolehlivou pátou kolonou ruského impéria. Její použitelnost pro ruskou stranu je omezená: hlásí se stále k marxismu-leninismu (ruské impérium se vrátilo k pravoslaví) a strana, která jí v Rusku koresponduje, je tam v opozici. Navíc je komunistická strana v ČR pořád do jisté míry izolovaná a veřejnost jí lehce pohrdá.

Tím roste význam současně nejsilnější české strany, ČSSD. Ve stopách dr. Edvarda Beneše hledá cestu, jak si to se Západem moc nerozlít a přitom být také spojencem třetího Říma. To, co dělal Beneš aspoň do jisté míry z (pochopitelného) zoufalství, dělá Paroubek z indolence. ČSSD má relativně dobrou reputaci v české společnosti a zároveň dovede bez problémů komunikovat s komunisty.

Za třetí: pozice Paroubkovy ČSSD na české politické scéně se podobá pozici KSČ na politické scéně po květnu 1945. Tehdy neexistovala opozice, povolené strany tvořily koalici a komunisté se ustavičně a úspěšně dovolávali toho, že jejich partneři zrazují dohodnuté programové zásady. Dnes existuje jakási slábnoucí neformální jednota nekomunistických stran, a v jejím rámci dělá ČSSD totéž.

Po roce 1945 měli komunisté tajné buňky v ostatních českých stranách Národní fronty. Sociální demokracii se jim tak podařilo úplně rozložit, u národních socialistů a lidovců si vybudovali jen malé, ale solidní předpolí. ČSSD má dnes mohutnou pátou kolonu ve Straně zelených, své příznivce u lidovců (Hovorka), přičemž KDU-ČSL jako celek uvažuje o koaliční spolupráci s ČSSD, a vstřícnost projevuje i vnitřní opozice v ODS (Tlustý a spol.) ČSSD se podařilo koalici paralyzovat podobně, jako kdysi komunistům Národní frontu.

Za čtvrté: v důsledku naprosto nedostatečné politické transformace se stalo, že někdejší ROH zaniklo jen na oko, rozložilo se a ve vzniklém politickém vákuu zase zpátky složilo v útvar, kterému se dnes říká ČMKOS. Disponuje stejným rozsáhlým aparátem, finančními zdroji a dokonce toutéž obludnou budovou na Žižkově. Členstvo má, to si troufnu odhadnout, stejně formální a potěmkinské jako někdejší ROH, ale co záleží na členstvu, důležitý je aparát, který sahá až do podniků, odkud se po listopadu 1989 podařilo vystrnadit KSČ. Vedoucí funkcionáři odborů jsou často současně členové ČSSD a ještě častěji ji zastupují v parlamentu ČR nebo dokonce v Europarlamentu. ČMKOS je podobnou převodovou pákou jako kdysi ROH, pouze s tím rozdílem, že ROH bylo převodovou pákou KSČ, zatímco ČMKOS je převodovou pákou ČSSD.

Za páté: tisková lobby. Komunistické Rudé právo se po listopadu 1989 úspěšně transformovalo v „nezávislý deník“. V současné době se v něm profesionálně kvalitní, občas šikovně manipulované zpravodajství pojí s agresívní, štvavou publicistikou, připomínající nápadně Rudé právo z šedesátých lét minulého století (někteří autoři komentářů si právě tenkrát dobývali coby komunisté v rámci možností s lidskou tváří své profesionální ostruhy). Protože jsem pamětník, musím říci, že číst to dneska je stejně hnusné jako tenkrát.

Za šesté: rozklad silových rezortů. Profesionalizací se Armáda České republiky proměnila v jakousi servisní instituci, dodávající do oblastí, v nichž se bojuje, nebojové služby (nemocnice, protichemickou jednotku) a v omezené míře pořádkové síly. Není zcela jasné, nakolik je takový útvar bojeschopný v případě napadení země. Do poměrů v policii (a také v justici) se bohužel promítá třídní boj mezi koalicí a opozicí. Tyto poměry lze sotva označit za normální.

Za sedmé: ve veřejnosti převládá líná lhostejnost. Vzhledem k tradiční nechuti k „pánům“¨(pozůstatek nevolnických dob) je na tom vždycky opozice líp než koalice. Tito lidé jistě nebudou dělat žádnou revoluci, ale je se bát, že pro svobodu nehnou ani prstem: nevědí úplně přesně, k čemu je dobrá.

Titulek tohoto článku je samozřejmě jakási nadsázka. Nepředpokládám, že by se zrovna 24. června zhroutila křehká česká demokracie. Myslím si jen, že období, do něhož vstupujeme, je obdobím, kdy se rozhodne mnohé. Přitom jen málokdo si to připouští a jen málokdo je ochoten se nějak angažovat. V takové situaci není těžké uspořádat nějakou nechtěnou parodii na to, co se stalo v roce 1948. problém je v tom, že její důsledky budou krvavě vážné. Přestože půjde jen o parodii.

25. května 2008