ARCHIV

Proč nepodepíšu

Když chce český intelektuál něco sdělit veřejnosti, spojí se s pěti dalšími a sepíšou manifest. Nechci tvrdit, že je to předem a za všech okolností nekorektní. Občas stojí pár lidí proti celé veřejnosti a celé politické reprezentaci ve věci, jejíž skrytý význam skoro nikdo nenahlíží (sudetoněmecký problém). Přesto by bylo dobré vědět, že jde o krajní prostředek, který neumožňuje vyjádřit se přesně a diferencovaně a ve věci zavánějící populismem (kdo u nás není verbálně proti komunismu!) může mít přídech zbytečného a v zásadě nepřípustného nátlaku. Proto si zaslouží jakýsi kritický rozbor. Text, který byl Událostem zaslán a který zveřejňují, po něm přímo volá.

Autoři a signatáři sledují s rostoucím znepokojením lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících na veřejnosti přijímána a představována komunistická strana. To je velká nepravda. Komunistická strana je u nás přijímána s lehkostí a bezstarostností od poloviny čtyřicátých let minulého století. Uzlovými body, v nichž se vyjevila tato bezstarostnost, jsou předúnorová Národní fronta, spontánní a nekritické přijetí „socialismu“ (přesněji řečeno stalinismu) s lidskou tváří v šedesátých letech, po jeho krachu historický kompromis Charty 77, v níž byli reformní komunisté vzati do party, aniž by se museli racionálně a artikulovaně vyrovnat se svou problematickou minulostí, kompromis kulatých stolů z roku 1989-90 a konečně nestoudná jednota komunistů a nekomunistů v PSP ČR ve věci „národních zájmů“ z léta loňského roku. Tato otevřenost českého prostředí vůči komunistické ideologii, respektive neschopnost získat k ní odstup a kriticky se s ní vyrovnat, je něco, co se manifesty nespraví.

Setkání v Lánech, které signatáři kritizují, se prý účastnily „všechny demokratické strany“. Rozlišování na demokraty a nedemokraty u nás probíhá s omračující lehkostí. V čem jsou Laštůvka, Foldyna, Robert Kopecký, Jan Zahradil nebo Zaorálek větší demokraté než Grebeníček nebo Filip? A je třeba brát ty, kteří si netroufnou postavit se komunistické demagogii ze zbabělosti (KDU-ČSL, US-DEU) na lehčí váhu než ty, kteří se s ní ztotožňují? Nemáme zdaleka jasno, v čem spočívá demokracie, a naše kategorické soudy jsou proto často pochybné.

Tak na příklad: svobodné volby jsou prý pouhým předpokladem demokracie, jejich výsledek neospravedlňuje politické subjekty, které se jich účastní, a ani volební úspěch nesmyje z extremistické strany cejch extremismu. Jaké ospravedlnění však potřebují strany, účastnící se politického zápasu v demokratickém prostředí, a kdo má oprávnění je ospravedlnit? Demokracie má určitá formální pravidla. Protože jsou formální, leckdo jimi opovrhuje. Ve skutečnosti trvání na formálních pravidlech je neseno vírou v lidi: v to, že veřejnost je přístupná rozumným argumentům a dokáže se zapálit pro dobrou věc. Pokud se veřejnost zapálí pro věc špatnou, není to selhání demokracie, ale selhání demokratů. Demokracie je systém, v němž se politického zápasu smějí účastnit i ti, kteří ji nevyznávají, za podmínky, že jsou ochotni na cestě k moci dodržovat její pravidla. A ti, kteří v demokracii věří, mají jedinou povinnost: porazit své „nedemokratické“ oponenty v korektním politickém zápase, který ctí pravidla. Manifesty jsou přitom pro kočku.

Legitimita svobodné a nezávislé České republiky prý vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon. Pokud by tomu tak bylo, naše legitimita by za moc nestála. Legitimita státu závisí na loajalitě a zároveň kritickém duchu jeho občanů, spočívá v trvání na zásadách, na nichž je politika založena. Zákon o protiprávnosti komunismu naproti tomu je směšná a prázdná deklarace: třetí nejsilnější strana ho nerespektuje a ignoruje. Co se spraví tím, že se s ní ti ostatní nebudou bavit? Zakázat ji nemohou a ani nechtějí.

Česká politická reprezentace prý nemá zpochybňovat postavení KSČM na okraji společnosti. S okraji má česká politika tradičně problém: v letech 1918-38 jsme měli největší pohraničí na světě, zabíralo zhruba třetinu rozlohy našeho státu. Teď máme zase okraj společnosti, na němž se zdržuje pětina voličů. Komunisté vůbec nepředstavují okraj společnosti. Pokud chceme, aby se jím v budoucnosti stali, musíme tlačit na české politické strany, aby dělaly dobrou a statečnou politiku, aby se s komunisty konfrontovaly a ne aby před nimi strkaly hlavu do písku.

6. června 2003