Petr Uhl dostal Karlovu cenu

Sudetoněmecká záležitost je pro české politiky vyřízena. Omluvili jsme se (i když není jasné, za co). Věc je totiž transparentní: vyhnání Němců není sice nic, čím se ve slušné společnosti můžeme chlubit, ale dělali to tenkrát všichni, platily totiž jiné normy pro lásku k bližnímu. Dnes to už dělat nebudeme, bylo by to taky zbytečné. Kromě toho jsme měli dostatečnou příčinu, totiž německý teror. Tím má být řečeno: protože po příčině následuje nevyhnutelný důsledek, nic jiného nám nezbylo. Máme tedy hned dvojnásobné alibi, nechme toho a dívejme se do budoucna.

Petr Uhl si zaslouží uznání za to, že tento nestydatý alibismus zase jednou naboural. Neváhal jet na Sudetoněmecké dny do Norimberka, přijmout prestižní Karlovu cenu a v té souvislosti oživit věci, které se už skoro podařilo tak říkajíc zakecat. Nebral si servítky: Češi se na svých německých spoluobčanech po válce dopustili něčeho podobného, jako předtím na nich nacisté. Prováděly to české státní orgány s podporou aspoň části veřejnosti. Argumentovat tím, že jsme jim dělali totéž, co oni předtím nám, je nesmyslné a ahistorické.

A dvě zásadní věci: za prvé, odškodnit sudetoněmecké antifašisty a zmapovat jejich odboj nestačí, protože obětí nacionálního socialismu byla většina sudetských Němců, i ti, co s ním zpočátku souhlasili. A za druhé – o této věci byly u nás ještě před pár lety spory. Teď zavládlo mlčení. Ne snad, dodávám, že by bylo zakázáno o tom psát a mluvit. Jen se to v médiích považuje za neslušné. Kostlivec je uklizen ve sklepě.

Nicméně česká společnost je rozdělena, a rozdělení, jak dokazuje příklad Petra Uhla, vede napříč politickým spektrem. Diskuse nebyla uzavřena, jen zmrazena. Podaří se ji rozmrazit? Petr Uhl pro to udělal maximum.

Nejde o to nahradit jednu státní doktrínu jinou. Jde o to, nahradit státní doktrínu, která spočívá na střídavém mlžení a mlčení, dialogem: ne potěmkinským a naorganizovaným, ale skutečným.

Lidové novina 12. května 2008