Splní se Jiřímu Paroubkovi sen?

Předseda ČSSD a jeho blízcí spolupracovníci mají, podobně jako kdysi Martin Luther King, svůj sen (to je pozoruhodné, sny jsou, jak se zdá, nakažlivé, když sní předseda, je to závazné i pro politbyro). Sen je velmi náročný: je o tom, jak se KSČM celá zreformuje, tím pádem se stane „salonfähig“ a oni budou moci s ní uzavřít koaliční konkubinát, aniž by tím u veřejnosti ztráceli body. Sen má lehce pohádkový charakter: je to sen o šeredné ropuše, která se poté, co ji statečný rytíř, co se umí přemáhat, políbí na ohavný čenich, změní ve spanilou princeznu. Pohádka je v mnoha ohledech opak reálného života. V reálném životě často pomalu, ale neúprosně probíhá opačný proces, nebo, což je ještě obvyklejší, přes nejvášnivější polibky zůstává vše při starém.

Sen pana Paroubka je svým způsobem pochopitelný. Je to sen stárnoucího úspěšného byrokrata o době, kdy ten, který v tom uměl chodit a nestrkal zbytečně nos tam, kam to nebylo radno ani dovoleno, mohl bez problému vyjít i s komunisty. Komunisté se nemuseli snažit umět v tom chodit, neměli to zapotřebí. Teď se doba změnila a klade nároky i na ně. Nejsou veliké: stačilo by přece tak málo, malounko!

Kdyby se sen splnil, dokázala by sjednocená „levice“ (ČSSD a KSČM) s „demokratickou pravicí“ pořádně vyběhnout. Komunisté pro to dosud měli málo pochopení, nejspíš proto, že se bojí své členské a voličské základny.

V souvislosti s chystaným sjezdem v Hradci Králové se ovšem situace v jistém slova smyslu mění.V KSČM se totiž konečně zdvihá reformní vlna. Zatím prý není zvlášť mohutná, ale začátky velkých hnutí bývají skrovné. V čele perestrojky, jak tomu v Česku bývá, stojí pražská organizace (pražské organizace všech českých stran jsou pravidelně zdrojem „kvasu“, jak zní žurnalistický termín).

Kdo trochu podrobněji sledoval dějiny komunistického hnutí, dobře ví, jakou úlohu v nich hraje to, čemu se říká „návrat ke kořenům“. Kdykoli se něco zkurví, není podstatné vymyslet něco nového, lepšího, ale vrátit se zpátky: o stupínek, o dva, o tři. Chruščov se v roce 1956 vracel od přehmatů „kultu osobnosti“ k Leninovi. Civilizovanější čeští komunističtí intelektuálové se vraceli rovnou k Marxovi. Když se ukázalo, že to nestačí, k „mladému Marxovi“. Vraceli se tak intenzivně, že v nepozornosti překročili nehmatatelnou hranici a ocitli se u starého Hegela. Pak přijely tanky.

Bývá pravidlem, že návraty se dějí na sjezdech. V dvacátém sjezdu KSSS se zhmotnil návrat od Stalina k Leninovi. Čtrnáctý sjezd KSČ se napoprvé nepovedl (účastníci se vrátili tak říkajíc mimo hřiště) a bylo nutno ho zopakovat. Uvádím to jen proto, aby bylo jasné, že Hradecký sjezd nelze brát na lehkou váhu.

O reformu KSČM ve směru „salonfähig“ se pokusil rovněž sjezd, totiž Kladenský z roku 1992. Odmítl „mocenskou zvůli“ předlistopadové garnitury a pokusil se nastolit linii „demokratického komunismu“. Následující pokus o vraždu předsedy se naštěstí nezdařil, čímž byl české kultuře zachován docela slušný filmový režisér. Předseda byl zmrzačen a odvržen, linie z pragmatických důvodů zachována. Dnes (opět se blíží sjezd), se však schyluje k další reformě. Tentokrát půjde rovněž o návrat, a rovněž k sjezdu, a sice k tomu z roku 1929. Tedy ke sjezdu tak říkajíc v obráceném gardu. Byl to ten sjezd, kde získal nad stranou kontrolu Stalinův pohůnek Gottwald a následně oznámil svým kolegům v Parlamentu, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem. Pozdější vývoj ukázal, že nemluvil jen tak do větru.

Je pravda, že tato linie možná neodpovídá představám některým útlocitým duším z dnešního vedení ČSSD, rozmazleným nereálnými představami renegáta Špidly. Když by v KSČM došlo k dohodě, že je třeba prosadit nový kurs, bude třeba v rámci reformy nejdřív trochu vražit, ale v žádném případě ne víc, než to bude zcela nezbytně nutné. Tím vznikne prostředí, v němž se budou moci staronoví političtí lídři dohodnout se staronovými manažery RaJ o tom, jak je třeba uspořádat jejich společnou budoucnost. KSČM se opravdu reformuje, jen malinko jinak, než jak by si to v ČSSD představovali. To klade určitý nárok na ČSSD: i ona se musí malinko reformovat směrem ke KSČM. Totiž tak, jak to dělala v letech 1945-8. A k tomu je jí třeba popřát čest práci a mnoho zdaru.

11. května 2008