V politické kultuře vedou komunisté

V březnu provedla agentura CVVM průzkum, týkající se stavu politické kultury ve veřejném a politickém životě České republiky. Průzkum potvrdil všeobecnou skepsi, která ve veřejnosti panuje o motivech politického angažmá: podle 73% lidí jde v politice o vyřizování osobních účtů, podle 30% o řešení věcných problémů. Ve skutečnosti je řešení věcných problémů a vyřizování osobních účtů propleteno v politice úplně stejně jako ve kterékoli jiné oblasti lidského života, a politika je svinstvo do té míry, do jaké míry je svinstvo život vůbec. Teorii o politice jako o hájemství svinstva zastávají lidé, kteří jsou přesvědčeni, že ti druzí mají povinnost být lepší než oni sami. Praktičtější je začít u sebe.

Pokud jde o politickou kulturu veřejně činných lidí v různých patrech politiky, mají podle průzkumu tradičně slušnou reputaci obecní a do jisté míry i krajské samosprávy. Souvisí to nejspíš s tím, že s nimi občané přicházejí do styku a zároveň vědí, že jejich možnosti jsou omezené a není v jejich silách je spasit. Politici naproti tomu (čím se liší politik od starosty nebo krajského hejtmana, to nejsou politici?) jsou hodnoceni vesměs špatně, převažuje nedůvěra. Pozoruhodné je, že v rámci této všeobecné nedůvěry jsou největší důvěrou poctěni komunisté. Druzí jsou sociální demokraté následují lidovci a zelení (přitěžující okolnost: sedí ve vládě) a úplně na chvostu ODS. Rozdíly mezi jednotlivými stupínky jsou nepatrné, rozdíl mezi prvním a posledním už tak nepatrný není.

Je samozřejmě pravda, že reputace politiků se nějak výrazně do preferencí jejich stran nepromítá. Není ovšem pravda, že by se tam nepromítala vůbec, a při sklonu české politické soutěže dospívat do patových koncovek to může být důležité. Také je třeba zvážit, že strany vládní koalice jsou, pokud jde o jejich věrohodnost, v nevýhodnější situaci, protože na rozdíl od opozice musí rozhodovat a nesou za to zodpovědnost. Taky český člověk fandí spíš tomu, kdo je v opozici, jednak proto, že je v slabší situaci, a jednak mu imponuje trocha kverulantství, která k opozici patří. Je méně náročný úkol vládu kritizovat, než vládu hájit, vláda musí počítat s tím, že se na ni, třeba pokud jde o velkohubost, sprosťáctví atp., bere ve veřejnosti přísnější metr.

Jenom tím se ovšem rozestup mezi ČSSD a ODS vysvětlit nedá. Permanentní volební kampaň ČSSD mi připadá (to je můj subjektivní dojem) v mnoha ohledech poměrně sprostá a záludná. Lidé to nevidí. Dodnes mne fascinuje, jak mohli Němci a Italové, vyspělé a civilizované kulturní národy, brát se vší vážností tak obludné kašpary jako Hitlera a Mussoliniho. Samozřejmě by bylo krajně nespravedlivé a nevěcné srovnávat s nimi Jiřího Paroubka nebo Davida Ratha, ale nedovedu pochopit, jak mohou imponovat docela rozumným, normálním lidem (nepochybuji o tom, že česká veřejnost se skládá velkou většinou z rozumných lidí). Chyba bude nejspíš na straně ODS a jejího předsedy: chybí jim věrohodná obrana před opoziční útočností.

Pokud si oponent počíná v politickém boji sprostě, záludně a nekorektně, je možné mu oplácet stejnou měrou. To má dvě nevýhody. Za prvé, každý rozumný člověk si řekne: jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. A kromě toho: na vládu se kladou větší nároky a u opozice se útočnost do jisté míry předpokládá: takže vláda z takového oplácení vyjde vždycky špatně.

Nebo může napadaný čelit útočícímu razantně, ale elegantně. Problém je, že na to má jen velmi málokdo, sklouznout do oplácení je velmi snadné.

Tomu, kdo na to nemá, nezbývá než chovat se pokud možno za všech okolností slušně a korektně. Je to psychicky nesmírně obtížné, vyžaduje to náturu indického fakíra. Mělo by to ale fungovat, sprosťák zůstane izolovaný jako v dětské hře na krále opic. Třeba se dokonce trochu polepší (což si ovšem u pana Paroubka nedovedu představit).

To, co dělá už od předvolební kampaně předseda ODS, je ten nejnešťastnější způsob obrany: pokouší se neohrabaně a neúčinně napodobovat manýry svých oponentů. Díky tomu nejsou za sprosťáky považováni oni, nýbrž on. Jeho vztah k Paroubkovi připomínal a připomíná vztah vzpurného pubertálního syna k autoritativnímu otci, nebo ještě spíš remcavého, leč bezbranného ucha k arogantnímu bolševickému lampasákovi. Když má člověk trochu vyvinutý smysl pro spravedlnost, může mu být premiéra líto, jenže co je to za premiéra, který tváří v tvář opozičním raťafákům vzbuzuje lítost?

Image a úroveň vystupování není samozřejmě ta nejdůležitější věc v politice, ale záleží na ní, a když chybí, ztrácí politik body. ODS by s tím měla něco dělat.

ČSSD ovšem taky: zatímco úspěšně bojuje s ODS o palmu sprosťáctví a neomalenosti, ten třetí, komunisté, se stranou tiše smějí a sbírají u veřejnosti body. Jejich image se zlepšuje, nejsou tak agresivní, nemají to zapotřebí. Paroubek jim vylepšuje skóre. Ne moc: ale dost na to, aby se potichu vrátili na těch dvacet procent, kterých dosáhli na sklonku Zemanovy éry. Na první a asi ani na druhou pozici na politickém žebříčku to zatím stačit nebude – ale stejně bych řekl, že je to dost.

4. května 2008