Specifická česká demokracie

Socialistická disidentská skupina kolem Václava Havla snila kdysi, ještě za starého režimu, krásný sen: vzhledem k našim specifickým zkušenostem budeme schopni, až se staneme svobodnými, vybudovat politický systém, který se vyhne slabinám formální, buržoazní demokracie, protože bude vznikat na zelené louce, nezatížen zbytečným tlakem tradice. Bude to něco nového a lepšího. Sám sen ovšem nový není, podobný snil např. za války v londýnském exilu Edvard Beneš, ale on tenkrát neměl příliš na výběr.

Nuže: dnes můžeme konstatovat, že se tento projekt podařilo uskutečnit: o tom, zda je náš specificky český výtvor lepší než formální, buržoazní demokracie, je sice možné se přít, o tom, že je to něco docela nového, však pochybovat nelze. Jeho demiurgové jsou (chronologicky) Havel, Klaus, Zeman, Špidla, Paroubek a Topolánek, kterému již takřka hotový výtvor tak říkajíc přistál na hlavě.

Systém stojí na dvou pozoruhodných inovacích. První nabyla definitivní tvar díky maniakální posedlosti Jiřího Paroubka nevynechat jedinou příležitost ke svržení vlády. Nikoli poprvé se však ukázalo, že ta nenávist je ve skutečnosti významný stabilizační faktor. Tak např. nyní předseda ČSSD racionálně kalkuluje s tím, že využije situaci, kdy se vládě možná nepodaří prosadit důležitý zákon o vyrovnání s církvemi, a v následném hlasování o nedůvěře jí zasadí smrtelnou ránu. Pokud snad už není předem domluven s předsedou Čunkem, je ovšem pravděpodobné, že výsledek bude přesně opačný.

Situace opozice při hlasování o nedůvěře je nesnadná: potřebuje získat k aktivnímu „ne“ vládě 101 poslanců. Na „přeběhlíky“ Melčáka a Pohanku nemůže přitom spoléhat, jsou v situaci člověka z pohádky, který se upsal čertu, ví, že si pro něho jednou (nejpozději v roce 2010) přijde, a ze všech sil se snaží tu chvíli co nejvíc oddálit. Potřeboval by tedy získat lidi jako jsou Šojdrová, Hovorka, Carbol, Zubová, Jakubková, Tlustý či Schwippel, politické kverulanty, kteří se profilují na účet vlády, využívajíce její velké slabosti. Ti všichni přitom ovšem musejí dávat velký pozor na to, aby jim vláda náhodou nechcípla, protože pak by byl s kverulováním konec a museli by si vymyslit něco méně pohodlného a taky slušnějšího.

Specifičnost naší politické situace tedy spočívá v tom, že tmelem pevnosti vlády jsou vlastnosti, které bývají považovány za politicky i morálně zavrženíhodné: přeběhlictví a kverulantství. Odvrácenou stránkou věci je, že vláda je sice stabilní, ale má obrovské potíže prosadit cokoli nejen kloudného, ale vůbec nějak výrazného. Není však vyloučeno, že to nevadí.

Další specifický rys naší nové demokracie se ozřejmil ve sporu o nemocenskou. Protože středem politického úsilí je zápas o vládní kormidlo, správa věcí veřejných se musí pro tu chvíli tomuto základnímu úkolu podřídit. Pokud se vládě podaří něco prosadit běžnými politickými prostředky, nic to neznamená, protože opozice vládě upírá legitimitu. Komunisté to dělají z tradice od svého vzniku, Paroubek se od nich poučil. To by mělo v důsledku vyústit v tzv. africký způsob politiky: všechna významná politická rozhodnutí (např. výsledky voleb) musejí být následně, jako nedávno v Keni, stvrzeny občanskou válkou, která jim dodá chybějící legitimitu. U nás zatím funguje jako poslední zarážka před pokračováním politiky jinými prostředky Ústavní soud.

V buržoazní demokracii je Ústavní soud soudním orgánem, který posuzuje po formálně právní stránce soulad zákonů s ústavou. U nás se z něho via facti stal politický orgán, který dodává (nebo nedodává) legitimitu rozhodnutím vlády. Je to vlastně politické fórum, takže např. soudce Duchoň při „výslechu“ Topolánka a Julínka vystupoval jako tribun lidu. Ústavní soud je ovšem orgán víceméně jmenovaný (nikoli volený), u soudní instituce by to nemělo vadit, a politické sympatie soudců jsou rozvrženy náhodně, neboť při posuzování formálně právních záležitostí by na nich nemělo záležet. Jakmile se ovšem stane rozhodčím politických sporů, získá toto rozvržení na váze. Legitimita Ústavního soudu spočívá na konsensu účastníků politického zápasu a na dobré vůli opozice.

Pozoruhodné je, že i toto uspořádání může sice dokonale ochromit činnost vlády, ale není s to ji svrhnout.

A závěr? Inovace politického systému se povedla nebývale. Bůh ochraňuj Českou republiku!

Lidové noviny 28. dubna 2008