Václav Klaus v Berlíně

Český prezident pronesl minulou středu v Bertelsmannově nadaci v Berlíně jeden ze svých nejpozoruhodnějších projevů z poslední doby. Český překlad zveřejnila v pátek Mladá fronta Dnes („Klaus: Beethoven, či Schönberg). Je zajímavý jako pohled na dnešní situaci Evropy i jako demonstrace určitého způsobu myšlení.

Pravda, člověk musí nejdřív překousnout Klausův nesnesitelný, pro lidi z technické a ekonomické sféry příznačný zvyk předvádět svou zběhlost v humanitních oborech. Nepochybuji o erudovanosti Václava Klause v ekonomické vědě, ale jsem přesvědčen o tom, že vážné hudbě rozumí asi tak, jako já, tj. jako koza petrželi. (Navíc nekritizuje Beethovena, ale Schillera, Beethoven Schillerovu Ódu na radost jen zhudebnil, a to v době, kdy byl Schiller už dávno mrtvý.) Když se to překousnout podaří, nezbývá než uznat, že řadu slabin moderní Evropy Klaus popisuje tak, že bych se pod to podepsal:

Klaus se ptá: „Přežije evropská ekonomika nárokovost dnešního sociálního systému, který se posouvá směrem k imunizaci kvality života člověka od jeho vlastního pracovního výkonu?“ (Přeloženo do češtiny, myšlenka sociálně tržního hospodářství vede člověka k tomu, aby požadoval od státu sociální zajištění, aniž by byl zároveň ochoten v odpovídající míře makat). Znepokojuje ho - rovněž zcela právem – „jaký bude důsledek neochoty Evropanů vykonávat různé méně příjemné či méně inspirativní profese, které nicméně vykonávány být musí… pohrdání řemesly a dělnickými profesemi vedlo k naprosto vychýlené struktuře vzdělávacího systému a k velmi kontroverznímu prodlužování délky studia…“ Důsledkem je pak „rostoucí příliv pracovních sil (a imigrantů vůbec) z velmi odlišných civilizačních okruhů, což zásadním způsobem narušuje koherenci společnosti, ač se nám ideologové multikulturalismu pokoušejí namluvit opak“. „Vidím i neplodné fráze abstraktního univerzalismu, vidím pokrytectví politické korektnosti, vidím ztrátu kritérií pro posuzování toho, co je dobré a co špatné, vidím popírání jakýchkoli autorit… vidím růst násilného chování, extremismu, hrubosti a vulgarity.“

Od těchto zcela správných postřehů Klaus jako obvykle dospívá k dosti problematickým obecnějším závěrům:

„Co se stane s demokracií, která – jak historie prokázala – funguje nanejvýš na úrovni národních států, při jejich dnešním faktickém potlačování, ne-li mizení?“ Obava je zbytečná. Dva politické útvary, které největší měrou přispěly k rozvoji a praktickému upevnění demokracie, Britské impérium a USA, lze jen velmi stěží označovat za „národní státy“. Pravlastí „národních států“ byla a je chorobná střední Evropa, hájemství, v němž se vyřádila, když necháme stranou Adolfa Hitlera jako nejzrůdnější květ úsilí o „národní stát“, celá plejáda podivných kašparů od Miklóse Horthyho přes Józefa Pilsudského, Engelberta Dolfusse až po, co si budeme povídat, Edvarda Beneše a T. G. Masaryka (to, že Masaryk byl z této společnosti nejlepší a že měl za sebou světlejší minulost, je jen velmi skrovná přednost). Pokud tu byly prvky demokracie, tedy pořádně deformované a říznuté autoritářstvím. Obávám se, že právě tahle středoevropská tradice z Klausových úvah přímo křičí.

Velmi podezřelý je také Klausův strach o to, zda se „udrží… dnes tolik oslabovaná parlamentní demokracie, založená na ideologicky definovaných politických stranách“. „Udrží se pod tlakem senzacechtivých, on-line fungujících médií, kterým už dávno o podstatu a kontext nejde?“ To je typický výlev středoevropského autoritáře, nárokujícího si postavení „národního vůdce“, který, když je jednou zvolen a má od „národu“ „mandát“, nesnáší, když se mu někdo bez národního mandátu kouká na prsty. Klaus se tak energicky hlásí do společnosti Jiřího Paroubka, Roberta Fica a Vladimíra Putina, k němuž lne nikoli náhodou. Bez svobodných médií demokracie nepřežije. Je pravda, že mají velké chyby, ale Václav Klaus snad ne?

Jádro problému je ovšem Klausovo pojetí svobody, která je podle něho „základní řídící princip uspořádání jakékoli smysluplné lidské společnosti“. Dnes se prý bohužel „cílem veškerého … směřování stává jakési mytické všeobecné dobro a v něm se poptávka po skutečné svobodě téměř nevyskytuje“. A je třeba se vrátit ke kořenům.

Klaus hovoří o nebezpečí „postdemokracie“, která znamená podřízení občana státu a nadnárodním institucím, násilné sjednocování kontinentu do jednoho nadnárodního, nadstátního celku.

Všechny tyto tendence a trendy jsou buď správné nebo ne; respektive buď je to hlavní a zásadní problém, nebo jen podružný doprovod nějakého jiného, vážnějšího procesu. Klaus je, pokud jde o pojetí svobody, anarchista. Svoboda chovat se jen a jen dle vlastního uvážení je zpravidla svobodou chovat se jako prase. Svoboda nemá smysl „an sich“, ale jen jako prostředek nebo cesta k tomu, abychom našli a dělali to, co je správné a spravedlivé. Dobrat se toho lze jen v nekonečných sporech a hádkách s bližními a nelze to beze zbytku vyvodit z minulosti, protože je to zjevení a poslání. Když je člověku jednou dáno, má povinnost prosadit ho, a běda mu, když se to nepovede. Svoboda znamená tvorbu příznivého prostředí pro tento úkol. Neznamená, že by k němu nebylo třeba dřiny a odvahy. Problém dnešní postdemokracie je, že se příliš často a příliš snadno zaměňuje svoboda s libovůlí a anarchií a odvaha s vychcaností a drzostí.

Hlavní problém nás Evropanů je, že jsme ve velké míře ztratili víru. Ne nějakou abstraktní víru an sich, ale křesťanskou víru v Boha. To nás činí např. bezbrannými vůči islámským radikálům, kteří si víru ve svého boha zachovali (kvalita jejich víry je ovšem něco jiného). Skutečné problémy Evropy, které Klaus ve svém projevu přesně pojmenovat, plynou odtud.

27. dubna 2008