ARCHIV

Špidlovo zimní království

Nebyl jsem jistě jediný v této zemi, kdo pocítil letos v létě úlevu, když hulvátského hromotluka s idiotsky samolibým úsměvem vystřídal v premiérském křesle malý zdvořilý úředník s klotovými rukávy. Dalo se tušit, že se radujeme předčasně. Zdvořilí úředníci s klotovými rukávy se příliš nehodí k řízení pirátské kocábky; učinit z ní solidní rybářskou bárku dokáže jen ten, kdo má zažitou zkušenost pirátského kapitána, a ne plavčík z druhého podpalubí, který ani netuší, kam se to dal najmout. Výměna stráží, která poslední rok v ČSSD proběhla, připomíná Čapkovu Velkou loupežnickou pohádku. Starého Lotranda vystřídal jeho slušný synek, vychovaný v klášteře. A pochopitelně neobstál.

Premiéra Špidlu pronásleduje směs smůly a problémů, které si sám zavařil. Za povodně ovšem nemůže a loajální lid mu je přičetl spíš k dobru. V důsledku povodní se však vytvořila složitá situace, s níž se nedokázal vyrovnat. Při prosazování „povodňového balíčku“ špatně odhadl skutečné možnosti ČSSD ve vratké koalici. Slon je velké a silné zvíře, ale když si začne vyskakovat na rozvrzaném prámu uprostřed řeky, nemůže to dopadnout dobře. Nejsilnější vládní strana utrpěla potupnou porážku od bezvýznamného koaličního partnera, vládní návrh vzal za své a premiérova autorita velmi upadla.

To však není ještě nic proti způsobu, jak se teď Špidla a další Zemanovy emancipované děti vyrovnali s hrozivou vyhlídkou, že tyran, jehož se v létě tak rádi zbavili, je teď bude sekýrovat z hradních výšin. Chtěli to všechno narafičit tak, aby bývalému stranickému bossovi, který má mezi členstvem stále nezanedbatelnou autoritu (jak by ne, vytáhl ČSSD z bezvýznamnosti do vládních výšin) nemuseli rovnou do očí říci, že ho nechtějí.

Zeman v sobě spojuje ctižádost s prohnanou vypočítavostí. Prosadil se ve straně ušlápnutých mrťafů, na něž se nedostalo v době prvotní akumulace politického kapitálu, bezprostředně po sametové revoluci. Vytvořil novou stranickou elitu, která se shlédla ve svém náčelníkovi, a vdechl jí aspoň na čas novou tvář: image sboru útočných a zamindrákovaných kverulantů.

Když se Zemanovi lidé konečně prokousali k moci a zalíbilo se jim v sametových křeslech, poznali, že kapitál, s nímž přišel jejich předseda, se před veřejností vyčerpal. Proto rádi přijali jeho gentlemanskou nabídku, že se stáhne z politiky. Zeman racionálně odhadl, že jeho odchod posílí šance strany ve volbách do PS, ale jak se ukazuje, neznamenalo to, že by zapomněl na zadní kolečka. Jakkoli je jeho pověst ve veřejnosti po řadě otřesných skandálů nevalná, vybudoval si dobré vztahy ke dvěma dalším nejmocnějším stranám, KSČM a ODS. A velmi vhod mu přišla masarykovská tradice monarchického prezidentování, kterou by byl tak rád až do dna využil Václav Havel, kdyby to byl jen trochu uměl. Havlův humpolácký tanec ve vnitropolitickém porcelánu dodal pouze do budoucna legitimitu všem podobným pokusům. Českéhý prezident je ze své ústavní definice a s přihlédnutím k politické tradici něco jako zinstitucionalizovaný Teng-Siao-Pching. Má instrumenty k tomu, aby z rádoby nadstranické pozice řídil vládu i vládní stranu.

Špidla a spol. vydláždili Zemanovi cestu na Hrad. Tím, že odmítli přímou volbu v situaci, kdy se dala prosadit, pak zbytečným vnitrostranickým referendem a alibistickým pokusem přenést zodpovědnost za to, koho ČSSD postaví jako svého prezidentského kandidáta, na celou veřejnost. Z vlastní iniciativy nominovali další kandidáty, Bureše a Potůčka, kteří neoslabili pozici Miloše Zemana nýbrž jediného oponenta, který měl šanci rozbít smrtící volební mašinerii KSČM – ODS – ČSSD, Otakara Motejla. A dokázali vykoktat, že Zemana nechtějí, až v okamžiku, kdy je jeho prezidentství skoro jisté.

Nejvyšším ústavním činitelem ČR se na příštích pět let stane člověk, vybraný v rámci daných pravidel zcela legitimně (to, že průzkumy veřejného mínění před vnitrostranickým referendem signalizovaly i v ČSSD větší oblibu Motejla, ještě nic neznamená: rozhodují ti, co přijdou hlasovat). Zároveň je ovšem nesporné, že na prezidentský stolec usedne individuum, které má sice nezanedbatelnou veřejnou podporu, ale kterého tam přesto velká většina lidí z dobrých důvodů nechce vidět. Z dálky to připomíná rok 1948: politické scéně dominuje tichý triumvirát KSČM – ODS – ČSSD. Jejich ideovým pojítkem je šovinismus. Na dlouhá léta ovládne českou politickou scénu. Vláda ovšem padne, byla stejně dočasná jako ta Tošovského, ale Špidla může klidně zůstat premiérem, tak jako mohl po únoru 1948 Beneš zůstat prezidentem. Významné je, že se v Evropě poprvé uskuteční vize, kterou ve čtyřicátých letech tak pěkně popsal George Orwell ve své Farmě zvířat. A není se proč zlobit: jaká společnost, takový prezident. Výsledek prezidentských voleb bude odpovídat stavu politické kultury v této zemi.

1. prosince 2002