Rakušan jako prase

Na Malostranském náměstí stával kdysi pomník maršála Radeckého. Po roce 1918 byl při naplňování Masarykova hesla „odrakouštit“ odstraněn. Pozoruhodné je, že pomník představuje ještě po devadesáti letech od jeho stržení jakýsi problém. Pražští památkáři by jej rádi vrátili na jeho místo, magistrát ani radnice Prahy 1 není proti. Zato zuřivě protestují „Bojovníci za svobodu“ a Česká obec legionářská. Stanovisko Bojovníků je poněkud rezignované. Předsedkyně Dvořáková prohlásila: „Tleskat tomu rozhodně nebudeme, ale asi se nevzepřeme. Stejně nás neposlechnou.“ Radecký byl podle ní „rakousko-uherský generál ve službách Habsburků“ (maršál zemřel v roce 1858 a Rakousko-Uhersko vzniklo o devět let později). To, že se Bojovníci necítí v plné síle, je povzbudivé. Česká obec legionářská se oficiálně zatím nevyjádřila (je zjevně zaneprázdněna tahanicemi mezi staro- a mladolegionáři o spolkové nemovitosti), k dispozici je pouze osobní mínění místopředsedy Chejstovského: „Radecký není náš člověk. Byl to Rakušan jako prase.“ Někteří historici oponují.

To je pozoruhodné: rozhodující kritérium pro to, zda smí mít Radecký pomník nebo ne, je jeho češství. Přitom zvlášť přitěžující okolností se stává, ukáže-li se, že byl nejen Nečech, ale zvlášť zavrženíhodná forma Nečecha, totiž Rakušan, přesněji řečeno „Rakušan jako prase“. V té souvislosti musím Českou obec legionářskou upozornit, že zaspala. Po jednom Rakušanovi jako prase, Mozartovi, se v Praze jmenuje ulice, což je skoro tak špatné jako pomník. Existují i další Rakušané jako prase, kteří mají ulice, pamětní desky, dokonce hotely, Gustav Mahler a Franz Kafka, ty ovšem poněkud omlouvá, že byli zároveň Židé. Taky to byli naši slavní rodáci, ale to Radecký vlastně taky. Bez ohledu na to, zdá se, má platit, aspoň pokud jde o pomníky, známé heslo „Češi Čechům“.

Máme ke svým dějinám vztah poněkud hysterický. Po dlouhou dobu jsme byli součástí jakési říše a naše pobývání v ní mělo své stinné i světlé stránky. Tato kapitola našich dějin se uzavřela. Uzavřela se skoro před stoletím a uzavřela se navždy, takže je možné se na ni dívat věcně a bezpředsudečně. My však s mrtvou říší stále bojujeme jakýsi křečovitý zápas. Proč v tomhle případě vyčůraná česká historická obec nekřičí něco o přepisování dějin?

Zápas s hydrou minulosti zkarikované nacionalistickými předsudky je kontraproduktivní. Rakouský boj proti jaderné energii a americkým základnám, v němž jsme přednostním terčem, je nám nepochopitelný a protivný, na druhé straně nám nedělá potíže označovat je za prasata, respektive minulost, k níž se oni na rozdíl od nás staví věcně, někdy třeba na náš vkus příliš sentimentálně a nekriticky, za prasáckou. Nepokoušejme si nic namlouvat: naše vztahy s Rakouskem jsou špatné a v Rakousku se Češi ve veřejnosti těší dost velkému opovržení. Třeba je to od Rakušanů nespravedlivé, to je jejich problém. Náš problém je, co s tím můžeme dělat my. Jedno určitě: tak, jako za tatíčka Masaryka platilo heslo „odrakouštit“ (Masaryk to možná myslel trochu jinak, než jak to lid pochopil), nám by ve vztahu k Rakousku pomohlo jiné: „odprasáčtit“.

19. dubna 2008