Jak daleko je z Bukurešti do Jalty II.

Jen blázen si mohl na počátku devadesátých let myslit, že Rusko jako impérium je vyřízené, že se stane druhořadou mocností, že pro své sousedy přestane být problémem, nebo dokonce že s ním je možné zacházet jako s onucí (i někteří významní čeští ústavní činitelé měli tehdy tyto sklony). Bylo zjevné, že se dřív nebo později vzpamatuje, že zůstane supervelmocí, bude mít své supervelmocenské zájmy, kterých se aspoň zčásti nemůže vzdát, i kdyby chtělo. Zároveň má nevábné tradice, s nimiž se obtížně vypořádává.

Státy v nestabilní oblasti střední a jihovýchodní Evropy, které se právě díky té nestabilitě dostaly kdysi do ruského područí, získaly v 90. letech jakýsi time out, aby si daly do pořádku záležitosti, které by mohly překážet při jejich návratu do Evropy. V českém případě šlo o neujasněnost vztahů se sousedy, o problém s brutálním vyhnáním Němců po druhé světové válce, o vyrovnání se slovanskými iluzemi. Je třeba konstatovat, že čas byl promarněn a problémy zameteny pod koberec. Navíc se v Polsku, ČR, na Slovensku i v Maďarsku postupně prosadilo pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky, zjevně jakýsi rudiment ruského vlivu. Je pochopitelné, že oblast takto rozvrácená se přímo nabízí někomu, kdo ji spořádá. Integrace těchto zemí do NATO a EU otřásla integrujícími institucemi, kam se přelily nezvládnuté problémy nových členů. Rusko získalo, jak se zdá, aspoň dočasně dvě významná předpolí: Ficovo Slovensko a Srbsko. Přitom dlouhodobě usiluje o zvládnutí dvou významných neposlušných členů SNS, Ukrajiny a Gruzie, které si vybojovaly značnou míru politické nezávislosti.

Vnitropolitická situace ČR není utěšená. Labilita vládní koalice roste. Vnitrostranické zemětřesení po Kalouskově pokusu o koalici s ČSSD výrazně rozložilo KDU-ČSL. Současné vedení Strany zelených ztrácí půdu pod nohama. Úplně jednotná není ani ODS, kde oživují osobní ambice některých politiků.

Na vládní politiku má rozkladný vliv i prezident Klaus a jeho marťanské politické teze: svobodu světa ohrožuje v první řadě ideologie boje proti globálnímu oteplování, česká i světová politika je zápasem kapitalismu se socialismem, reálnou hrozbu pro suverenitu ČR představuje Evropská unie. K Rusku je prezident relativně vstřícný, nebezpečí radikálního islámu podceňuje.

Exprezident Havel, který stále ovlivňuje určitou část veřejnosti, považuje za hlavní boj Pravdy a Lásky s Neviditelnou rukou trhu, a byl by, jak se v prezidentské volbě ukázalo, ochotný spojit se proti té druhé konec konců i s komunisty.

Paroubkova ČSSD v rámci svého pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky (tuto koncepci nevynalezla, ale dovedla k dokonalosti) hledá své spojence v zahraničí, na Slovensku a v Rusku. Je zcela zásadně nepřípustné, aby osobní a stranické mocenské zájmy nabyly vrch nad loajalitou k vlastnímu státu.

Problém radarové základny má v této situaci zvláštní význam. Jednak by mohla ochránit USA, Evropu a ČR před hrozbou balistických raket, jednak by přítomnost amerických vojáků na českém území vytvořila i jakýsi faktický politický závazek. Proto ruský odpor k projektu až tak nepřekvapuje.

Putin zvolil na Bukurešťském summitu smířlivý tón. O radaru se zmínil jen na tiskové konferenci. Práci za něj nejspíš odvedl slovenský prezident Gašparovič. Usnesení NATO ohledně protiraketové obrany vyznělo neslaně nemastně a ruský prezident nemusel ani hnout prstem. Jediné, na čem důsledně trval, bylo, aby ani Ukrajina, ani Gruzie nedostala žádný makavý příslib přijetí do aliance. A v tom mu bylo vyhověno. Přitom Ukrajina a Gruzie mají pro Evropu zásadní význam. Zejména přeměna Ukrajiny ve vazalský stát Ruska by neobyčejně posílila ruské pozice a jeho vliv v „blízkém zahraničí“.

Politika NATO (prezident Bush se nakonec octl v izolaci) je nepochopitelná. Západ jedná s Putinem jako jednali Roosevelt a Churchill se Stalinem v Jaltě, Rusko si klade podmínky a za zdánlivé ústupky získává faktické výhody.

Problém bývalých ruských kolonií, jako je ČR, spočívá v tom, že Západ učinil to, co bylo v jeho silách, aby jim pomohl v zajištění jejich svobody. Byly přijaty do EU a do NATO. Hlavní tíha při zajišťování svobody teď ovšem spočívá na nich: tomu, kdo si nedokáže pomoci sám, nikdo nepomůže.

Lidové noviny 8. dubna 2008