Make love, not war

Hnutí Ne základnám a přidružené iniciativy je na jednu stranu třeba přivítat jako důkaz, že už zase patříme k Západu. Západní společnost je mírumilovná: dokud stojí loupežník před domem a brousí si kudlu, nic se neděje. Problém vznikne teprve, když vnikne dovnitř a začne bodat. Proto např. představa, že se proti Hitlerovi mělo zasáhnout preventivně, je směšná – hlavní problém Chamberlaina a Daladiera v roce 1938 byl, že by se jim, ani kdyby byli chtěli, nebylo podařilo přesvědčit veřejnost, že je kvůli ČSR třeba riskovat válku.

Mírová hnutí, která pamatuji, jsou pozdějšího data: boj proti válečným štváčům v padesátých letech, Raimonda Dienová a Henri Martin. Další vlna mírových aktivit počínaje rokem 1968. Osmdesátá léta, generálové za mír, Petra Kelly a Gert Bastian. První dvě jsme u nás nemohli náležitě vychutnat: v padesátých letech vládl v ČSR teror, v roce 68 k nám najely ruské tanky. Teprve poslední iniciativa skončila zábavně, rudý kolos se rozvalil.

Mírová hnutí měla podporu z Moskvy, pro niž chtě i nechtě lobovala. Zároveň spoluutvářela svobodu světa, který se pokoušela chtě i nechtě zbourat.

Teď máme takové hnutí u nás. Sdružuje pestrou společnost, najdou se v ní sympatizanti Hizballáhu, agenti StB a bývalí komunističtí lampasáci. Daleko nejvíc je ovšem užitečných idealistů, bez nich to nejde. Kde berou peníze, lze se jen domýšlet, není to vždycky obtížné.

Hnutí teď bojuje proti americké základně a přiživuje se na pacifismu 70% české veřejnosti. Má sympatie oranžově rudé opozice, která vede třídní válku s vládnoucím občanským blokem. To je docela běžné, v tom jsme evropští až po uši.

Problém je jen jeden: na Západě působil jako mohutná brzda proti aktivitám tohoto typu oprávněný strach veřejnosti před rudým kolosem. My se dnes, bohužel, nebojíme ničeho.

Lidové noviny 31. března 2008