Politizace Ústavního soudu

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se dnes v televizních Otázkách Václava Moravce přiznal, že v posledních měsících zvažoval svou rezignaci. Vedly ho k tomu obavy, že hrozí politizace Ústavního soudu. První tři roky, kdy byl ve funkci (jde o období od 6. července 2003 do července 2006, tedy zhruba do parlamentních voleb) bylo podle jeho slov působení Ústavního soudu výsostně neutrální a nevznikaly žádné mezilidské problémy. Posléze se ovšem do činnosti soudu promítly neutěšené poměry na české politické scéně. „Politická scéna zcela opustila princip dialogu a věcné výměny názorů, je ovládána principem konfrontace a nepřátelství… Je nepříjemné, když Ústavní soud odstává návrhy, které mají politické pozadí, kolem kterých probíhají prudké politické a ideologické střety na půdě parlamentu, protože v jisté míře mohou pronikat na půdu Ústavního soudu, a tam prostě nepatří.“ Rychetský považuje za krajně neobvyklé, když se Ústavní soud zaobírá případy jako je spor prezidenta s předsedkyní nejvyššího soudu nebo když řeší problém regulačních poplatků ve zdravotnictví. A pokud ÚS přijme nějaké rozhodnutí nejtěsnější možnou většinou, nepůsobí to přesvědčivě.

Je třeba podotknout, že předseda ÚS se v některých případech (jeho menšinové stanovisko k Ústavu pro studium totalitních režimů) na procese, který tu popisuje, sám podílel. Přesto je na jeho slovech hodně pravdy. Václav Klaus si kdysi ještě jako předseda ODS stěžoval, že se Ústavní soud stává třetí komorou parlamentu. Ani on přitom nevzal v úvahu vlastní podíl na té situaci: co mohla v Poslanecké sněmovně bezmocná „nesmluvní“ opozice dělat např. s vyčůraným opozičně-smluvním návrhem na ofixlování ústavy a faktické zavedení většinového volebního systému jiného, než se obrátit k Ústavnímu soudu? Ale i na Klausových slovech je něco pravdy. Ústavní soud je soustavně zatěžován problémy, které by se měly rozhodnout na politické scéně, ti, co se na něj pravidelně obracejí, to dělají proto, aby zpochybnili legitimitu politického rozhodnutí v parlamentu. Zkoušejí ještě tuto poslední odvolací instanci, nakládají na soud to, co nedokázali sami vyřešit a soustavně atakují jeho vážnost.

Česká politická scéna je opravdu ovládána duchem konfrontace a nepřátelství. Je obtížné označit někoho z jejích aktérů za nevinného, nicméně k nesnesitelnosti se situace vyhranila v posledních třech letech vinou Jiřího Paroubka. Všechny problémy zásadnější povahy, kde neuspěla na půdě parlamentu, teď ČSSD systematicky přehrává na Ústavní soud a žene ho do situace, v níž nakonec nemůže obstát, protože toto nemá být jeho poslání. Člověk může mít spoustu výhrad k jeho činnosti, ale nelze popřít, že většinou rozhodoval věcně a nestranně: intencí nezodpovědných politiků je mu v tom nakonec zabránit.

Je otázka, zda by se ÚS neměl proti tomuto pokusu o zneužívání jeho kompetencí k politickým hrátkám nějak ohradit. Zda by se neměl odmítnout některými případy zabývat s tím, že by měly být rozhodnuty na politické scéně.

Během činnosti Ústavního soudu se ukázalo, jak významnou součástí našeho ústavního systému je. Snaze změnit jeho rozhodování v politickou šaškárnu je třeba všemi silami zabránit.

30. března 2008