Tuze viditelné znamení

Před několika lety přišli němečtí vysídlenci s projektem „Centra proti vyháněním“. Ten vyvolal velmi podrážděné reakce u východních sousedů Německa, zejména v Polsku. Schröderova vláda zjevně považovala podobné iniciativy za neprůchodné, po nástupu velké koalice se situace poněkud změnila a koaliční strany se dohodly, že je třeba dát „viditelné znamení“, že problematiku vyhnání asi 14 milionů Němců z jejich domovů, k němuž došlo v posledních letech války a bezprostředně po ní, vnímají. Tak se zrodil projekt ministra kultury Neumanna, který minulou středu spolková vláda požehnala. V rámci Historického muzea v Berlíně má být zřízeno Dokumentační středisko útěku a vyhnání, jehož úkolem bude prezentovat válečný a poválečný útěk a vyhnání Němců ze střední a východní Evropy v kontextu vyhánění národů v první polovině minulého století. Zároveň má být zdůrazněna dějinná kauzalita: dobyvačná a vyhlazovací politika nacistického Německa jako příčina, útěk a vyhnání Němců jako důsledek. Kromě stálé výstavy, která bude z větší části věnována vyhnání Němců, ale též nacistickým zločinům zejména v Polsku a v ČR, se středisko bude věnovat ještě shromažďování dokumentace a pořádání vědeckých konferencí.

V přípravné vědecké komisi by měli být zastoupeni i zahraniční odborníci, zejména z Polska a ČR. V dozorčích grémiích budou smět zasednout i zástupci vyhnaných.

Vládnímu rozhodnutí předcházela složitá jednání s východními sousedy Německa (tím nemám na mysli Rakousko). Klíčový byl zejména postoj Polska. Po změně vlády ve Varšavě se podařilo dosáhnout toho, že Polsko prohlásilo projekt za čistě německou záležitost. Poradce premiéra Tuska a polský exministr zahraničí Bartoszewski prý prohlásil: „toto jedno muzeum nás zajímá jen průměrně“. Polská vláda se na něm podílet nebude a ponechá polským vědcům na vůli, zda se budou chtít zapojit oni. Zatím, jak se zdá, není žádná velká tlačenice. Německá diplomacie to vše považuje za svůj velký úspěch.

Zbyl ovšem jeden otevřený problém, a to účast zástupců vyhnaných. Kamenem úrazu je hlavní organizace, Svaz vyhnanců, přesněji řečeno jeho předsedkyně Erika Steinbachová. Působí na Poláky jako červený hadr na býka a její jmenování by prý považovali za provokaci a „porušení důvěry“. V německých vládních kruzích však údajně panuje naděje, že se problém vyřeší: paní Steinbachová bude dostatečně moudrá a prozíravá, aby na své účasti netrvala a místo sebe delegovala nejlépe nějakého erudovaného historika. (Je pozoruhodné, že v Německu a v přilehlých zemích na východ od něho se historici těší podobné vážnosti jako u sibiřských kmenů šamani. Vede to bohužel k tomu, že často neodolají pokušení a stanou se z nich nedůstojní politikáři).

Pozoruhodné jsou dvě věci: za prvé, pokud Němci chtějí vzpomenout svých civilních obětí v poslední válce, nemohou to udělat jen tak, ale podléhají zvláštnímu režimu. Musí se podrobit jakési proceduře, v níž zdůrazní, že mezi 60-80 miliony vyhnaných v první polovině minulého století není těch 14 milionů Němců zase až tak moc, a že vyhnání bylo jen důsledkem nacistické politiky. To je pravda v tom smyslu, že bez ní by to bylo jednak nepochopitelné a jednak neproveditelné. Neznamená to, že vítězné mocnosti to prostě udělat musely, a tudíž za to nenesou žádnou odpovědnost, protože už tenkrát bylo nad slunce jasné, že takové věci se sice stávají, ale že se stávat nemají, a že nebyl jeden nutný důsledek, ale tisíc možných řešení, z nichž si vítězové vybrali právě toto jedno. Tedy: pokud chtějí Němci vzpomenout svých obětí, musí je své veřejnosti naservírovat v této alibistické omáčce.

A za druhé: aby se východním sousedům Německa, zejména Polsku, mohl celý projekt jevit jako věc, do které jim nic není, musí Němci napřed vyhovět jejich nárokům na personální obsazení poradních grémií zástupci vyhnaných. Vypadá to, jako by Německo bylo ještě třiašedesát let po konci války pod jakousi kuratelou. Německé vládě nezbývá než to respektovat: a pokud vyjde polské straně vstříc, bude způsob, jakým naloží s Erikou Steinbachovou, sice jen vzdáleně, ale zato nutkavě připomínat Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy.

Lidové noviny 25. března 2008