Žádný velký důvod k radosti

Minulé úterý proběhlo v Moskvě jednání mezi americkými ministry Riceovou a Gatesem a vrcholnou ruskou politickou reprezentací (odcházející prezident Putin, nastupující prezident Medvěděv). Podle toho, co vzápětí napsal (nejspíš ne jen tak sám od sebe) ruský list Kommersant, je ruské vedení připraveno smířit se za určitých podmínek s protiraketovým systémem USA ve střední Evropě. Američané Rusům nabídli, že za to nebudou spěchat s integrací Gruzie a Ukrajiny do NATO. Prosákly informace o i o dalších vstřícných amerických návrzích: Rusové by měli mít právo ověřovat si na místě, že systém není namířen proti nim, a antirakety mají být na polské základně umístěny teprve tenkrát, až bude nebezpečí ze strany Íránu zcela prokazatelné.

O větší vstřícnosti Ruska svědčí i vyjádření ministra zahraničí Lavrova: Američané prý konečně museli uznat („byli donuceni“, jak se říkalo za Brežněva a Gromyka), že ruské obavy nebyly nepodložené. Rusové si sice i nadále myslí, že budování systému protiraketové obrany je krokem oslabujícím strategickou stabilitu ve světě, nicméně nové americké návrhy považují za významné a užitečné. Hodlají na ně odpovědět už tento týden při jednáních ve Washingtonu. (O tom, že by oplátkou za ruské inspekce měli dostat Poláci a Češi možnost monitorovat podobná zařízení na ruské straně, se ministr nezmínil.) Podle Kommersantu jsou Rusové připraveni dohodnout se s Američany na nadcházejícím summitu NATO v Bukurešti.

Zpráva se zdá odpovídat spekulacím, že tvrdý postoj k základně zaujala Moskva mj. i s ohledem na prezidentské volby a že byl součástí jakési morální mobilizace národa, v Rusku při takových příležitostech obvyklé. A nynější zmírnění ruské rétoriky svádí k lehce zlomyslnému očekávání, jak si s ním poradí naši stoupenci politiky „všech azimutů“, z nichž většina je nasměrována na Moskvu, ČSSD, KSČM a různé složky „občanské společnosti“ řízené a podporované z Moskvy. Tato radost je bohužel velmi předčasná.

Především: dlouhodobá historická zkušenost s Ruskem a s ruskou diplomacií výmluvně svědčí o tom, že když Rusové jednou nějaký problém vyhrotí tak, jak to udělali s protiraketovou základnou, budou z toho chtít vyzískat maximum. Může trvat ještě dost dlouho, než budou jednání definitivně zavřena, a Rusko může ve snaze zjistit, kam až jsou Američané ochotni ustoupit, vznést zcela nepřijatelné požadavky.

To, oč Rusům především jde, je co nejvíc oslabit politicky strategický význam základny – totiž že se na území, které mu do konce osmdesátých let patřilo, uchytí byť i jen drápkem armáda státu, který je schopen jim účinně vzdorovat. Dají si velký pozor na to, aby nějak neoslabili pozici svých skutečných i potenciálních spojenců v ČR. Je neocenitelné, mít v „blízkém zahraničí“ k dispozici mohutnou lobby, kterou aspoň v určitých věcech podporuje 70% veřejnosti.

A měli bychom vzít na vědomí i další věc: je obrovská iluze myslet si, že nějaký vnitropolitický problém, totiž dost velká slabost a prohnilost české politické scény, se vyřeší tím, že se mezi sebou dohodnou Američané s Rusy. Kdo si neumí pomoci sám, nikdo mu nepomůže. I kdyby se nakrásně problém radaru podařilo nějak zmírnit a odostřit, přijde vzápětí něco jiného, podobného. A Česká republika zůstane i nadále voňavou, do křuplava opečenou jitrnicí, díky indolenci českých politiků položenou přímo před čenich ruského hafana.

24. března 2008