Odškodnění či humanitární gesto?

Předseda US-DEU a místopředseda vlády Petr Mareš by očividně rád přispěl k tomu, aby „sudetoněmecké otázka“ ztratila svůj znepokojivý náboj. Udělal v poslední době několik pokusů o smířlivější postoj, které se na ovšem české politické scéně setkaly s pramalým pochopením. Opozice je zuřivě proti, sociální demokracie je krajně zdrženlivá, a jak už to bývá, taky rozpolcená, KDU alibistická. Sama strana pana Mareše je momentálně hluboko pod prahem pro vstup do PS a upřímně řečeno, nedovedu si představit, že by třeba paní poslankyně Marvanová učinila právě tuto otázku předmětem svého zviditelňování – ne nadarmo jsme jí již třikrát udělili bobříka vyčůranosti.

To je situace pro politika velmi nepříjemná a svádí k přemýšlení, jak na to vyzrát: tj. podniknout něco, čeho si nepřítel nevšimne (nebo v souvislosti s čím nebude mít důvod běsnit), ale co bude přitom znamenat průlom. Je to v zásadě něco podobného vynalézání perpetum mobile a taky vyhlídky na úspěch jsou zhruba stejné.

Petr Mareš nyní navrhuje, aby byli odškodněni nikoli vyhnaní sudetští Němci, ale čeští občané německého původu nebo německé národnosti, postižení represemi po roce 1945. Odškodnění by se mělo týkat nucených prací a nezákonných srážek ze mzdy. Bylo by symbolické a dostal by ho jen omezený počet osob.

Sotva dostal Marešův návrh konkrétnější obrysy, ozvalo se hned ze všech stran spousta výhrad. Komunisté jsou zcela transparentní: domnívají se, že Mareš nemá ve vládě co dělat. Bylo by špatným vysvědčením pro Petra Mareše, kdyby si komunisté mysleli, že má ve vládě co hledat. Pro premiéra Špidlu je návrh zjevně příliš radikální. Nesouhlasí s odškodněním, přijatelné je pro něj pouze „humanitární gesto“. Rychetský se Sobotkou se zapřísahají, že nelze prolomit restituční hranici, otvírat restituční zákony nebo přijímat nové. Podle Rychetského byly restituce jen zmírněním křivd; nelze odškodnit všechny občany ČR, i když „morální nárok“ tu prý je. Řešení vidí ve zřízení zvláštní nadace nebo v přispění Fondu budoucnosti.

Především bude užitečné zopakovat, v čem je podstata problému: po vyhnání sudetských Němců zůstalo v ČSR přes 200 000 osob německé národnosti. Drtivá většina z nich neměla československé občanství, protože to nebyli „antifašisté“, nýbrž pracovní síly nepostradatelné pro provoz řady továren v průmyslových pohraničních oblastech (podmínkám dekretům – notně gumovým, co to znamená „nikdy se neprovinili proti národu českému a slovenskému“? – vyhovělo pár lidí). Postupně se vyvinul stav neúnosný i pro komunistický polostát, a tak v roce 1953 dostali všichni tito lidé „plošně“ a bez jakýchkoli podmínek státní občanství. Jako národnostní menšina byli uznáni až v roce 1968 (do té doby představitelé komunistického režimu tvrdili, že německé otázka byla „definitivně vyřešena“ po druhé světové válce). Protože navíc Němci žili v ČSR rozptýleně, byly zhruba tři čtvrtiny z nich během dvou generací počeštěny.

Vzhledem k tomu vznikla po roce 1989 komplikovaná situace. Tito lidé nemohli být odškodněni dle restitučních zákonů, protože jejich majetek byl zabaven ještě před začátkem rozhodujícího období, tj. v letech 1945 podle Benešových dekretů. Protože však tehdejší politická reprezentace považovala situaci právem za neudržitelnou, zvolila „kompromis“: zákonem ČNR jim byl vrácen pouze zemědělský majetek. Později přibyla ještě podmínka, nepřetržitého držení čs. občanství od okamžiku jeho navrácení. Tímto způsobem byli tedy a jsou diskriminováni čeští občané německé národnosti, a nejen oni: ještě daleko více českých občanů české národnosti, kteří měli tu smůlu, že někteří z jejich přímých předků byli Němci. Zároveň ovšem už tento zákon prolomil hranici rozhodného období pro restituční nároky (hranice „rozhodného období“ byla pak zcela logicky prolomena i v případě restitucí židovského majetku).

Tento problém souvisí s Benešovými dekrety jen velmi zprostředkovaně, zato však velmi těsně se stavem restitučního zákonodárství. Hlavním nedostatkem těchto zákonů je, že jsou protiústavní, protože porušují rovnost před zákonem tím, že zavádějí národnostní diskriminaci občanů ČR.

Restituční zákony z polistopadové doby mají tedy zřetelně diskriminační charakter. Jiné než diskriminační nebylo možno přijmout, protože restituce odsunutých sudetských Němců byla technicky nemožná (logika „zmírnění následků některých majetkových křivd“ je sama o sobě správná, je třeba ji jen sladit s ústavními právy občanů ČR).

Jediné možné východisko z této situace je brát (nucené) přidělení československého občanství “osobám“ německé národnosti z roku 1953 jako přiznání, že nespadají pod Benešovy dekrety, a uvést jejich restituce do souladu s restitucemi ostatních občanů ČR. Je velmi pravděpodobné, že by se v drtivé většině případů nejednalo o předání majetku, ale o odškodnění.

To je základní věc: odškodnění za další příkoří, které navrhuje Petr Mareš, je představitelné jen jako nadstavba nad touto základnou, je to jistě dobrý nápad, ale má smysl jen tehdy, když vyřeší restituční problém. Zároveň je třeba vidět, že tento problém nesouvisí bezprostředně s vyhnáním sudetských Němců a s Benešovými dekrety a jeho vyřešení, jakkoli je důležité, nijak nezbavuje českou politiku věnovat se také tomuto problému.

24. května 2003