Švejnarovci a KSČM

Senátor Štětina polemizoval na Neviditelném psu s tím, co jsem napsal v rubrice Co týden dal mých Událostí. Protože jeho polemika přesahuje téma mé poznámky a zabývá se zcela podstatnými věcmi zejména v souvislosti s nedávnou prezidentskou volbou, pokusím se na ni zevrubněji reagovat.

Pan senátor píše, že KSČM v poslední prezidentské volbě „prostřednictvím a vedoucím vlivem svého rigidního křídla vydírala kandidáty, vládní koalici, prezidenta státu i obě komory parlamentu.“ Zmiňuje v té souvislosti „pakt o neútočení“, který komunisté nakonec těsně před druhou volbou navrhli.

To není zcela přesné. Komunisté si tehdy položili tři podmínky, za nichž by byli ochotni hlasovat pro Švejnara: ne americkému radaru, pakt o neútočení mezi členy neformální švejnarovské koalice a rovný přístup zvoleného prezidenta ke všem politickým stranám (tedy zrovnoprávnění komunistů). Tyto podmínky nepoložili Klausovi ani oběma komorám parlamentu, ale neformální „koalici pro změnu“. Paroubkova ČSSD na podmínky okamžitě přistoupila, jednání se zadrhlo na zelených, kteří komunistický postup označili za vydírání (za tříšť Švejnarových stoupenců v PS a v Senátu neměl kdo mluvit). Že si tyto podmínky položili, bylo přirozené: dobře věděli (jako ostatně každý), že bez jejich masivní podpory Švejnar nemůže být zvolen. Kdo chce spolupracovat s čertem, nemůže počítat s tím, že to půjde za dobré slovo, je zapotřebí upsat vlastní duši. Poslední průzkum veřejného mínění, který provedlo CVVM, svědčí o tom, že na svém postupu vůně neprodělali.

Pan senátor dále píše: „začátkem devadesátých letech obdrželi komunisté time out, oddychový čas k tomu, aby se zreformovali, tak jako se tomu stalo v řadě jiných zemí bývalého sovětského impéria.“ V dalších zemích sovětského impéria (Polsko, Maďarsko) to ovšem proběhlo na rozdíl od nás tak, že (post)komunistické strany se iniciativně zapojily do procesu společenské transformace, zatímco naši komunisté setrvali „na svém“ až do zhroucení režimu a byli pouze poraženými. Bohužel se však ukázalo, že disidentské uskupení kolem V. Havla nebylo na totální zhroucení režimu vůbec připraveno a nezbylo mu z technických důvodů, než vzít poražené komunisty tak říkajíc do party za tu cenu, že jim zůstanou všechny výhody, které zajišťuje kontinuita existence (členstvo, aparát, část majetku nezbytná k fungování relativně silné strany). Čas, kdy bylo zapotřebí komunistickou stranu rozpustit hlavně proto, aby nějaká překabátěná, jež by pravděpodobně vzápětí vznikla, měla rovné podmínky jako ostatní vznikající politické strany, byl tak zmeškán (což souvisí s odmítavým postojem Havla a spol. k politickým stranám vůbec; je paradoxní, že z něho těžili jednak komunisté a jednak Havlem tak nenáviděná ODS, která vznikla vlastně „privatizací“ OF do rukou Václava Klause).

Pan senátor hovoří o „vnitřní opozici“ v KSČM a na druhé straně o „dogmatických dinosaurech“, „fundamentalistickém vedení. Především se musím přiznat, že mi rozdíl mezi oběma křidly ve věcech, které považuji za zásadní, jako jen naše spojenectví s USA, vnímání ruského nebezpečí, radarová základna a koneckonců i poměr k NATO, dosti uniká. Pan senátor trpí iluzí obvyklou u lidí, kteří pozorují komunistickou stranu zvenčí, promítají si do ní svá přání a iluze a přeceňují signály, které sama účelově vysílá navenek o své reformovatelnosti (např. že v ní jsou na jedné straně „staří dogmatičtí frázisté“, a na druhé „my mladí, co máme smysl pro humor“, jak říká zahajovač Ferda Plzák z Havlovy Zahradní slavnosti). Všechny pokusy reformovat stranu, zakonzervovanou s pomocí nechtěných vítězů sametové revoluce v roce 1990 doposud skončily tím, že její kamenné jádro zůstalo nedotřeno, jen se odštěpilo několik málo „reformistů“, kteří rychle zmizeli v politickém propadlišti. KSČM je nereformovatelná. Pokud by nebyla, už by se byla dávno zreformovala.

Jan Švejnar podle pana senátora podrobil KSČM kritice u jiných českých politiků nevídané: KSČM se neodřekla své předchůdkyně KSČM, zpochybňuje právo na soukromé vlastnictví, oslabuje obranyschopnost země a zejména neodmítla násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. To bohužel vůbec není pravda. Pan Švejnar uvedl podmínky k tomu, aby se mohla KSČM integrovat do politického systému do té míry, že by ji byl ochoten pověřit sestavením vlády. Tyto podmínky navíc jen zopakoval po Jiřím Paroubkovi, který je kdysi zmínil jako pensum, které musí KSČM splnit, aby s ní ČSSD mohla utvořit vládní koalici. Neformální spolupráci to ovšem nevylučuje, provozoval ji ostatně jak Paroubek, tak Švejnarovi stoupenci včetně pana senátora (bez komunistických hlasů by Švejnar nemohl být zvolen). Tím, se zároveň relativizuje tvrzení pana senátora o tom, že na rozdíl od Klause Švejnar nepovažuje KSČM za standardní stranu. Když ji nepovažuje za standardní stranu, proč se od ní chtěl nechat zvolit, na rozdíl od Kause, který tentokrát komunistické hlasy nepotřeboval a ani je nedostal – Klausovi oponenti se sami postarali o to, aby to každý věděl, tím, že prosadili veřejnou volbu prezidenta.

A teď samotnému projektu na zrušení, vlastně transformaci KSČM, jak o něm píše pan senátor. Opírá se o článek 5 ústavy („Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“). KSČM by měla být rozhodnutím Nejvyššího správního soudu rozpuštěna. Zároveň je třeba prosadit novelu trestního zákona, podle níž bude trestná propagace komunismu a nacismu. Propagace, ne komunistická ideologie jako taková.

Především mi uniká smysl toho posledního: jak může existovat nějaká ideologie, aniž by byla propagována? Pokud jde o článek 5 Ústavy, bylo by třeba dokázat, že KSČM (a nikoli KSČ) nerespektuje základní demokratické principy, což není pravda, respektuje je, protože jí teď nic jiného nezbývá. A že odmítá násilí. KSČM pochopitelně odmítá násilí, pouze tvrdí, že únorový převrat žádným násilím nebyl. Pokud později k nějakému násilí došlo, byly to excesy, které tvrdě odsuzuje. Všimněte si, prosím, jak se argumentace KSČM, pokud jde o komunistické násilí po roce 1948, kryje s všeobecně sdílenou českou argumentací ohledně vyhnání sudetských Němců: samo vyhnání probíhalo údajně v souladu s domácím i mezinárodním právem, došlo ovšem k excesům, a ty odsuzujeme. KSČM se brání českým nacionalistům jejich vlastními zbraněmi.

Navržená cesta k rozpuštění KSČM je problematická proto, že přehrává na soud politické rozhodnutí, o němž ve společnosti neexistuje ani základní srozumění. Je to vlastně alibismus. V takové situaci musí soud nutně selhat, stejně jako selhal Ústavní soud ve věci Benešových dekretů. Celé jistě dobře míněné úsilí povede jen ke kompromitaci soudní moci.

Navíc to, co je na komunistech dnes mimořádně nebezpečné, není komunistická ideologie, ale vstřícnost ruským zájmům, antiamerikanismus, špatně skrývaný odpor k NATO a o něco lépe skrývaný odpor k EU. V těchto věcech jsou „reformisté“ a „konzervy“ v KSČM v podstatě zajedno, není na nich nic trestného, jen základním způsobem ohrožují bezpečnost a suverenitu ČR. A nejsou to důvody, proč KSČM zakázat, nýbrž důvody, proč ji nevolit. O což by především mělo jít.

Hlavním důvodem, proč se to nedaří, je rozštěpenost občanského politického tábora, k níž aktivity „Švejnarovců“ mocně přispěly. V této části české politické scény probíhá dosud nelítostný zápas mezi stoupenci Václava Klause a Václava Havla, přičemž oba protagonisté nikdy neváhali přizvat si na pomoc proti svému soupeři komunisty (a postkomunistické sociální demokraty). Přitom v nynější prezidentské volbě nešlo o souboj Klaus – Havel, ale Paroubek – Topolánek, nešlo o nezvolení Klause, ale o následný pád Topolánkovy vlády (což ostatně Jiří Paroubek sám dodatečně se svou odzbrojující bezelstností vyklopil). Paroubkova politika s tímto rozdělením občanského tábora počítá (např. vláda v koalici s lidovci a zelenými, přičemž v záloze bude vždy KSČM, tedy model, který se osvědčil v letech 2005-6). Sjednocení občanského tábora je možné jen tak, že se ODS i stoupenci „pravdy a lásky“ emancipují od svých vyhořelých politických lídrů a pokusí se o věcnou spolupráci. K tomu by se ovšem musela „pravda a láska“ napřed nějak zorganizovat, což se jí nikdy nedařilo. Pokud najdou společnou řeč, určitě se jim sice nepodaří reformovat KSČM, ale zato by se jim mohlo podařit přispět k reformě ČSSD, která na rozdíl od komunistů reformovatelná je, patří do toho, čemu pro jednoduchost říkám „občanský tábor“, jen měla doposud tu smůlu, že se díky svému zvláštnímu ustrojení stávala kořistí bezohledných a cynických politických manipulátorů.

A kdyby se to povedlo, byla by KSČM tak říkajíc odvařená.

16. března 2008