O práskačství a práskačích

Podnět k této úvaze mi poskytl čtenář L. Volf, jehož dopis najdete v příslušné rubrice tohoto čísla Událostí. Upozorňuje v něm mj. na nebezpečí, že se člověk při označování někoho za práskače může snadno řídit jen svými osobními antipatiemi. Pokusím se proto v následujících řádkách o přesnější vymezení tohoto způsobu chování, v naší společnosti tak rozšířeného.

Práskačství jako fenomén je něco, co se člověk naučí spontánně rozpoznávat v dětských letech. V minulosti tomu napomáhaly organizace jako skauting, ty jsme však i my staří bohužel zmeškali. Pak bylo v naší zemi jemnější cítění oslabeno tím, že jsme čtyřicet let pobývali ve světě, který byl v mnoha ohledech na práskání a na práskačích postaven, práskání bylo považováno za činnost státotvornou a práskači byli buď váženi, nebo se jim aspoň leccos promíjelo.

Jakýsi pravzor práskání je obsažen ve známém příběhu o Pavlíku Morozovovi, chlapci, který práskl své rodiče – kulaky, a byl pak za to spolu s mladším bráškou, který se na akci rovněž podílel, vlastním dědečkem utracen. Nejstrašnější na tom příběhu je jeho pravdě-podobnost. Není nic jednoduššího než indoktrinovat zrůdnou myšlenkou malé děti, a je představitelné, že nešťastný starý venkovan, konfrontován s takovou zhovadilostí, si to v zoufalství poplete, a místo aby umlátil sekerkou hajzla učitele, který dětem natloukl práskání rodičů do hlavy (a byl pak salonními levicovými intelektuály označován za vraha), zabije nevinná vlastní vnoučata.

Podstatu prásknutí lze pěkně demonstrovat na příkladu, o němž jsem v této souvislosti posledně psal, totiž na zprávě amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv v ČR. Zpráva se, jak známo, věnuje osobě Jiřího Čunka v souvislosti s jeho údajnou korupční aférou a s vystěhováním vsetínských Romů.

K tomu, aby mohlo dojít k prásknutí, musí být k dispozici nejprve jeho adresát. Pro adresáta prásknutí je příznačné, že trpí nezřízenou touhou strkat nos do cizích věcí. Může to být, jako v případě amerického ministerstva zahraničí, ušlechtilý, leč často kontraproduktivní zájem pečovat o lidská práva všude na zeměkouli, nebo, jako v případě Čeky, resp. NKVD, resp. KGB docela pragmatické ohledy na pořádek, který se nejjednodušeji udržuje ohavnými prostředky. Práskat někomu, kdo o to nestojí, nemá smysl.

Pak tu musí být práskající, tedy práskač, dále ten, na koho se práská,práskaný, a konečně předmět prásknutí. K aktu prásknutí dochází tehdy, když z oznámení určité věci má oznamující (práskač) výrazně větší užitek (např. šplhne si u adresáta) a/nebo práskaný výrazně větší škodu, než jaká odpovídá povaze předmětu prásknutí. Prásknutím tedy není, když naše opozice a přidružené organizace „občanské společnosti“ oznámí americkému ministerstvu zahraničí, že Topolánkova vláda připravuje odpálení špinavé radioaktivní bomby před Kapitolem – ovšem jen v tom případě, je-li to pravda.

Na našem příkladě je zjevné, že problém údajné korupce Jiřího Čunka i zacházení s Romy, jsou věci, které si musíme vyřídit sami, protože z vnějšku, např. od amerického ministerstva zahraničí, se nám může dostat nanejvýš tzv. hraběcích rad. Že však zároveň práskající si ve Washingtonu šplhne (možná), kdežto nenáviděnou vládu to poškodí (nepochybně). Tím jsou naplněny všechny podstatné znaky prásknutí.

Myslím, že jako první lekce by to mohlo stačit.

16. března 2008