Falešné mesiášství v polistopadové politice

Z většiny diskusních vystoupení Klausových oponentů při prezidentské volbě vyplynulo, že Klausovo zvolení představuje pro Českou republiku nebezpečí. Argumentovalo se většinou jeho postojem k EU a k hrozbě globálního oteplování. Souznění kritických duší mohlo na první pohled budit dojem, že je naorganizované, možná šlo jen o jakousi sdílenou ideologii.

Exprezident Havel po volbě v rozhovoru pro Týden.cz hovořil o blíže nedefinovaných „českých zájmech“ prosazovaných bez ohledu na zbytek světa („jakoby naším zájmem nebyl pokoj a mír ve světě, aby se žilo dobře i lidem v Indonésii“). Tedy standardní havlovská kritika „čecháčkovství“ ve jménu povrchní kýčovité ideologie „globální zodpovědnosti“. Samozřejmě že naším zájmem je pokoj a mír ve světě, jenže k němu přispějeme daleko nejvíc, když se budeme starat o to, co můžeme účinně ovlivnit (blahobyt Indonézanů k tomu nepatří). Havlovy představy jsou mj. ve frapantním rozporu s tradicemi české politiky od Havlíčka po Masaryka („I sebemenší opravdivá dobrá činnost jest prospěšnější než velké neuskutečněné a nemožné záměry“).

Václav Klaus přišel se svým vyznáním víry v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes bezprostředně po volbě. Na české politické scéně probíhá podle něho zápas dobra se zlem: liberální systém založený na lidské svobodě bojuje na život a na smrt se systémem založeným na diktátu vyvolených (všimněte si, že jde o systémy, ne snad jenom o lidi). Prezidentská volba byla jednou etapou tohoto zápasu. Klaus bojuje za ten první systém,a pokud by se snad v další prezidentské volbě prosadil kandidát toho druhého, „tak do toho nějakou formou vstoupí“, i když už ne jako prezident.

Klausův a Havlův postoj se navzájem příliš neliší: v obou případech jde o globální záležitost (globální zodpovědnost, celosvětový zápas mezi svobodou a otroctvím), a oba pánové jsou proroky svobody a zodpovědnosti. Spor obou ideologických mesianismů je všeobecně považován za zásadní střet české polistopadové politiky a lidé jsou nepřímo nuceni, aby se „vybarvili“, tj. přidali na jednu nebo na druhou stranu. V současné politické situaci působí ovšem poněkud přízračně. Skutečná nebezpečí jsou jinde.

Na vnitropolitické scéně prolomil už před časem Jiří Paroubek definitivně vetchou bariéru, která dělila nekomunistické strany od komunistů, učinil z nich významné aktéry české politiky a své potenciální a většinou i skutečné spojence. Zbývá už jen poslední krůček, zrušení „bohumínského usnesení“ ČSSD, a na ten nepochybně dojde. Pro Paroubka je velmi výhodné pro jednání s občanskými stranami mít v rukávu komunistický trumf, a když to jinak nepůjde, použít ho. Komunistická strana se přitom hlásí k mírně řečeno nedemokratickým tradicím své politiky, vyznává (nejen z populistických důvodů) útočný nacionalismus a jako vždy v minulosti podporuje ruské imperiální zájmy. Kdyby se Paroubek dostal k moci, musel by převzít aspoň část této politiky (není vyloučeno, že by to udělal docela rád, vládnutí by pak bylo pohodlnější). To by znamenalo zhoršení situace, pokud jde o občanská práva a svobody. (Podotýkám, že mluvím o dnešním paroubkovském vedení ČSSD, ne o ČSSD všeobecně).

Druhé bezprostřední ohrožení jsou probouzející se zahraničně politické ambice Ruské federace, která by ráda obnovila svůj vliv na území, ztraceném po konci studené války. To znamená i u nás. My dnes patříme opět k euroatlantickému Západu, i když jen jako jedna z jeho zaostalejších periferních oblastí. Toto začlenění je pro nás už vzhledem k našim tradicím, životním zvyklostem a sdíleným hodnotám o hodně výhodnější než byla někdejší příslušnost k ruskému bloku, bez ohledu na to, že komunismus už tam nepanuje. Pořád jde o zaostalejší a méně svobodnou oblast světa.

A konečně islámský radikalismus, projevující se teroristickými útoky. Nás zatím vzhledem k naší relativní bezvýznamnosti bezprostředně neohrožuje, má v USA a v západní Evropě přitažlivější cíle. To ale neznamená, že bychom k našim spojencům nebyli vázáni povinností solidarity, už jenom z praktických důvodů – až neutralizují je, přijdeme na řadu i my.

V této situaci Klaus bojuje proti ideologii globálního oteplování,Havel za globální zodpovědnost mj. vůči lidu Indonésie, a oba dva navzájem proti sobě jako proti inkarnaci zaostalosti a nezodpovědnosti. Klaus koketuje s Putinem a nebezpečí islámského terorismu podceňuje. Havel je ochotný jít proti svému úhlavnímu nepříteli do paktu s Paroubkem a někteří jeho stoupenci i do paktu s komunisty.

Klausovo i Havlovo politické mesiášství představuje degenerovaný typ politiky, politiky přerůstající v jakési ideologické pseudonáboženství. Přitom nejpozději od osvícenství se politika chápe jako světská, praktická činnost, jejímž cílem je usmiřování konfliktů a snižování míry nenávisti ve společnosti. V těchto konkrétních dílčích krocích se nastoluje as obnovuje „pokoj a mír ve světě“. My jsme se vrátili někam na konec středověku, ale protože jsme své pravé náboženství už ztratili, vymýšlíme si různá náhradní. Vytváří se falešná clona, která nás konfrontuje s fiktivními globálními nebezpečími a brání nám vidět ta skutečná, konkrétní a lokální

„Občanský tábor“ české politiky (snad se do něho jednou vrátí i ČSSD, až procitne z paroubkovského opojení) disponuje řadou politiků, které je možné v mnoha ohledech kritizovat, ale těžko jim upřít schopnosti a dobrou vůli. U žádného z nich jsem nezaznamenal mesiášské sklony. Mají jen jeden problém: nedokázali se beze zbytku emancipovat od pojetí české politiky jako zápasu mezi Klausem a Havlem a od závislosti na jednom nebo druhém falešném proroku.

Lidé v komunistické a v postkomunistické společnosti mají sklon vytvářet si společenství podivného typu, připomínající společenství člověka a psa. Vzniklo kdysi před dvaceti - třiceti tisíci lety zcela dobrovolně a na základě vzájemné výhodnosti. Pes přitom tahal za kratší konec a zaplatil za výhody, které mu člověk poskytl (přístřeší a strava) věčnou mentální nedospělostí. Za minulého režimu i teď vzniká spousta podobných společenství, složených tentokrát už jen z lidí. Je jen zapotřebí, aby se vyskytlo individuum vybavené dostatečnou mírou vyšinutosti a drzosti, schopné dát jiným najevo, že dokáže vzít na svá bedra jejich starosti, když mu budou sloužit. Tak vznikaly kdysi různá neformální uskupení i politické strany. Obyvatelstvo držené v bolševickém univerzu v nedospělém stavu by dnes už mohlo dospět, zbavit se závislosti na lžimesiáších a postavit se tak říkajíc na vlastní nohy. Týká se to i našich politiků.

A pokud mají neodbytnou potřebu nějakého Mesiáše, dovoluji si upozornit, že je tu k dispozici jeden skutečný,a s tím bychom si měli vystačit.

9. března 2008