indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

25.2. - 1.3.2008

Kosovo

Nerad píšu o zahraničně politických záležitostech, toto téma se však stalo aspoň zčásti vnitropolitickým. Vláda opatrně našlapuje, prezident se naproti tomu chystá do Bělehradu dát průchod svému (prudce konzervativnímu) všeslovanství. Filipovi nacionální komunisté a Paroubkovi softkomunisté mu tleskají. Vlny kosovského maléru tak zasáhnou i naši už tak rozkolísanou politickou scénu.

Bývalá Jugoslávie byla podobně jako předválečná ČSR nástupnickou zemí Rakousko-Uherska v nejhorším slova smyslu: zdědila po něm ty nejstrašnější problémy, Napříč státem vedly a křížily se nejrůznější hranice: hranice Uherského království (mezi Slovinskem a Chorvatskem, ale k Předlitavsku patřila i Dalmácie), hranice mezi západním katolictvím a východním ortodoxním křesťanstvím, hranice mezi křesťanstvím a islámem, etnická hranice mezi Slovany a Albánci (A to nechávám stranou Černohorce, kteří mají jakousi historickou identitu, a Makedonce, o něž se Srbové přetahovali s Bulhary). Formální hranice bývalých jugoslávských republik tyto faktické hranice respektovaly jen zčásti.

V zásadě bylo možné dvojí řešení: buď se snažit všemi silami zachovat celistvost Jugoslávie, v níž předtím dominovali Srbové jako nejsilnější národ (bylo by to chtělo víc síly, než kolik má k dispozici dohromady EU a NATO a nakonec by se to stejně nepovedlo). Proces rozpadu odstartovalo relativně hladké osamostatnění Slovinska (Slovinci mají podobné štěstí jako my, jejich hranice s Chorvatském se v podstatě kryla s etnickou). Tím se rozjela lavina konfliktů mezi etniky, která byla zároveň i politickými subjekty, ale bez jasných geografických hranic. Konflikty byly provázeny vražděním, násilím, hromadnými loupežemi a vyháněním : tedy nic, co bychom neznali z vlastní zkušenosti a tak říkajíc z vlastní historické praxe.

Druhé řešení bylo respektovat právo politických subjektů na svrchovanost. To by znamenalo úplně překreslit mapu někdejších jugoslávských republik, někde se hranice daly stanovit jen s velkými problémy nebo by se nedaly stanovit vůbec. Pak by bylo obtížné se vyhnout nějaké „výměně obyvatelstva“, bylo by to ale lepší řešení než masové vraždy. I to by stálo spoustu sil, peněz a konsensu mezi evropskými zeměmi; toho všeho se nedostávalo.

Západ zvolil třetí cestu: v zásadě respektoval nesmyslné administrativní dělení bývalé Jugoslávie, podařilo se mu dosáhnout umělé, vratké a na nasazení síly náročné stability v Bosně, teď usiluje o totéž v Kosovu a má hrůzu z toho, co bude následovat v Makedonii. Zároveň byl a je mezi dvěma mlýnskými kameny: buď by se v albánské části Balkánu mohl uchytit islámský extremismus, nebo v Srbsku ruské imperiální zájmy. Proto se mu vždycky s vypětím všech sil podaří dosáhnout jakéhosi statu quo v jedné oblasti, načež to bouchne v sousední. Celé řešení pak vypadá jako nekončící diletantská improvizace.

Výsledek by byl k smíchu, kdyby nebyl stál tolik krve a utrpení. Budou existovat hned dva malinké albánské státy, zatím co Srbové budou rozděleni mezi Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Kosovo (přičemž jakási srbská menšina zůstala i v Chorvatsku a Srbové tvoří nemalou část obyvatelstva Černé hory).

Je jakýmsi zvykem vnášet do divokého průběhu konfliktů mezi národnostmi někdejší Jugoslávie nejen rasové sympatie (viz prezident Klaus), ale i představy o vinících a obětech, spravedlivých a nespravedlivých. Řekl bych, že právě to udělalo v té oblasti největší paseku. Tady nejsou spravedliví a nespravedliví, viníci a oběti, ale jenom silnější a slabší; a to, čeho se dá dosáhnout, by v první řadě nemělo být trestání či odměňování, ale vytvoření stabilních poměrů, zaručujících trvalý mír. Potrestání viníků je možné jen v tomto rámci.

Z čehož plyne: Česká republika by měla uznat odtržení Kosova od Srbska: po všem, co se mezi nimi v posledních letech stalo, mohou Srbové a kosovští Albánci sotva žít ve společném státu. Zároveň by snad bylo v silách české diplomacie působit k tomu, aby zůstala otevřena možnost revize hranic podle národnostního hlediska. Obávám se, že bez toho nebude možné problém spravedlivě uzavřít a Srbsko bude doslova vehnáno do ruské náruče. Budování multinacionálních států v této části Evropy nemůže skončit jinak než katastrofou.

2. března 2008