O co šlo v prezidentské volbě I.

Od prezidentské volby uběhlo už pár dní a politický život se v rámci možností vrátil k normálu. Pokusme se tedy přehlédnout a zhodnotit, co se vlastně stalo, případně nestalo. Z toho se pak dají odhadnout důsledky, které těch vzrušených několik dní bude mít na českou politiku.

Především co volbě předcházelo: Topolánek se kdysi dohodl se Stranou zelených na její účasti v koalici. Neměl příliš na vybranou, zároveň to bylo rozhodnutí rozumné a opíralo se o společné zájmy a schopnost domluvy. Zelení se za žádnou cenu nechtěli podílet na koalici, která by zahrnula komunisty, ani podporovat vládu, která by byla na komunistické podpoře závislá. Nebyli v tom úplně jednotní, někteří významní činitelé strany (např. Petr Uhl) byli vůči takové politice velmi zdrženliví a Uhl mj. i kvůli tomu stranu opustil. Ve chvíli vstupu do vlády byla vnitrostranická opozice ještě poměrně slabá.

Strana zelených byla původně poměrně bezvýznamné mimoparlamentní uskupení ve vleku ČSSD. Jakýmsi vnitrostranickým převratem se pak do vedoucí pozice dostali politici z prostředí silně ovlivněného Václavem Havlem (ti po katastrofálním propadu US-DEU neměli vůbec žádnou politickou platformu). Havel se svými sympatiemi ke straně netajil.

Vstup zelených do koalice byl velmi významný krok: vznikla naděje, že se podaří překlenout propast, která v občanském táboře vznikla po sarajevském atentátu, a překonat devastující důsledky osobní rivality mezi Klausem a Havlem na český politický život: totiž rostoucí bezbrannost české nekomunistické politiky vůči komunistům. (Je třeba říci, že Havel a jeho stoupenci se na vzniku této propasti na podzim roku 1997 velmi aktivně podíleli, aniž by si byli vědomi, jaké důsledky bude mít). Pro současnou politiku to znamenalo, že se mění rozvržení sil: po Paroubkově nástupu ČSSD posílila, začala s komunisty spolupracovat tak úzce, jako dosud nikdo, a bylo zjevné, že ODS ani ve spojení s KDU-ČSL nebude schopna nad tímto blokem v nadcházejících volbách do PS zvítězit. Zelení znamenali nový prvek ve hře. Bez voličského okruhu někdejších i nynějších Havlových sympatizantů neměl a v dohledné době nebude mít občanský tábor vůči sjednocené „levici“ naději.

Strana zelených je zároveň i při pohledu zvenčí dost nesourodý celek: spojuje pozůstalé z OH, stoupence rakouské protiatomové lobby i zastánce původní, opuštěné stranické linie strany. K profilu strany „zeleného“ zabarvení přitom obvykle patří výstřední ekologický fundamentalismus, orientace na levici, v zahraniční politice pacifismus a antiamerikanismus. Významné proto bylo, že se vedení strany podařilo do vlády prosadit na místo ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který nezastával jurodivé představy zelených fundamentalistů a zároveň byl schopný aspoň mírnit některé excesy příznačné pro politiku ODS (hysterický odpor k EU, Klausovo rusofilství). Havel měl v těchto zahraničněpolitických věcech odjakživa jasněji než Klaus. Jednu chvíli se zdálo, že do hry vstoupila na rozdíl od jiných seskupení inspirovaných nebo podporovaných Václavem Havlem aspoň trochu životaschopná politická formace, schopná spolupodílet se na odstranění sarajevského traumatu. Bohužel, už dnes je jasné, že ani jedno, ani druhé se nenaplnilo, a rozhodujícím momentem byla právě prezidentská volba.

Předseda zelených Bursík se několikrát pozastavil nad „závislostí“ ODS na Klausovi. Že Klausův vliv dnes ODS neprospívá, je málo sporné. Na druhé straně jde o zakladatele strany, který ji v letech 1997-8 dokázal vyvést z hluboké krize a vrátit jí sílu a vliv. Pro stranické vedení je emancipace od Klause tvrdý oříšek, navíc v tom vůbec není jednotné. A tak vzniká otázka: lze se s tím, že Klaus obhájí funkci, smířit? Je koaliční spolupráce možná a smysluplná i tehdy, bude-li znovu zvolen? Otázka se týkala zelených, Schwarzenberga i části lidovců. Je samozřejmě jen těžko představitelné, že by zelení byli hlasovali pro Klause. Jenže oni se velkou měrou podíleli na tom, aby se z volby stalo osudové politické střetnutí. Už tím, že navrhli jako svého kandidáta Jana Švejnara. To, že postavili vlastního kandidáta, a to jako zásadního Klausova odpůrce, jim pak nedovolilo podporovat ho umírněnějším způsobem (třeba tak, jak to udělali lidovci). V rozpravě při první prezidentské volbě vystoupili Bursík i Kateřina Jacques víc proti Klausovi, než pro Švejnara.

Skutečná šance pro Jana Švejnara se ovšem otevřela teprve ve chvíli, kdy se přidal Paroubek a vznikla široká koalice napříč politickým rozvržením ve Sněmovně. Stalo se zjevným, že se Švejnar neobejde bez komunistických hlasů. Zelení (a nejenom oni) překonali v tu chvíli svůj okázalý odpor ke komunistům. Nebylo to těžké: sdílela ho jen polovina strany. Problém byl, že zelení tím popřeli – doufám, že nechtě – svou dosavadní koaliční a protikomunistickou politiku.

23. února 2008