O co šlo v prezidentské volbě II.

Především bych chtěl upozornit, že mám na mysli lobby v tom nejlepším slova smyslu: publicisty, kteří v souladu a patrně i po dohodě s uznávaným, politickým lídrem, kterého podporují, vedou koordinovanou novinářskou kampaň ke společnému cíli. Tím byla porážka Václava Klause a zvolení Jana Švejnara.

Havel Švejnara veřejně dvakrát podpořil (dá se soudit, že byl i jeho kandidátem, podobně jako předtím Schwarzenberg; tady, v docela jiném politickém kontextu, měl ale podstatně méně šťastnou ruku): 8. prosince 2007 v Lidových novinách a pak ve velkém rozhovoru pro Rádio Impuls na Nový rok 2008.

V Lidových novinách zdůraznil, že kandidát je slušný, zdvořilý člověk, gentleman, mladší generace, mezinárodně respektovaný, není zapleten do „divných sítí“ zde doma, nemusel se hrbit. O Klausovi se vyjadřuje vyhýbavě (vytýká mu vlastně jen to, že příliš dbal na hradní etiketu), těžko se však zbavit dojmu, že výše uvedené Švejnarovy výhody jsou zároveň Klausovými nevýhodami. Navíc poznámka o hrbení je nevěcná, nespravedlivá a zbytečně uráží většinu české společnosti. Havel výslovně popírá, že by Švejnar byl jeho kandidátem (formálně samozřejmě nebyl), nicméně je rád, že v čele (možných kandidátů, v tu chvíli ještě Švejnar formálně svou kandidaturu neoznámil) je právě on.

V rádiu Impuls toto Švejnarovo hodnocení zopakoval (navíc dodal, že nemusel volit za komunismu kandidáty Národní fronty, od počátku tvrdil, že tvorba právního prostředí měla předcházet velkým majetkovým transferům a že jsme proto dopadli hůře než pobaltské republiky). Zdůraznil potřebu mravního řádu, zakotveného v právních normách, a jak je jeho zvykem, kritizoval čecháčkovské zápecnictví. I to všechno je vlastně zároveň kritika Klause. Nechce dělat Švejnarovi kampaň, jen dává k dispozici svůj názor.

Velmi podstatná věc přitom je, že se exprezident zabýval mimo jiné otázkou, proč se vlastně komunisté dosud jednoznačně nerozhodli, zda Švejnara podpoří nebo ne. Vytýká jim, že jako „prudce levicová strana“ jeví tak zvláštní přilnavost k „tak prudce pravicové osobě, jako je Václav Klaus“. Vždyť Švejnar „pracoval v mnoha zemích, které zápasí s hroznou chudobou, a pomáhal při těch ekonomických reformách, poznal ty sociální propasti dnešního světa“. Ohradil se proti tomu, že by snad měla komunistům vadit jeho podpora Švejnarovi, vždyť jemu bylo vždycky vytýkáno, že nebyl na komunisty dost tvrdý, že je nepověsil, neodsoudil do žalářů, nezrušil jejich stranu a podobně. Na tuto nevyžádanou a neohrabanou poradenskou službu přišla vzápětí odpověď, která se dala očekávat: předseda KSČM Filip označil Havlovy rady a výtky za drzost.

Upřímně řečeno, aspoň já jsem Havlovi vytýkal hlavně to, že komunisty v průběhu obnovy demokracie nezrušil. Byli by si pak samozřejmě založili lehce nějakou náhradní stranu, ale museli by začít od začátku a měli by stejné startovací podmínky jako demokratické strany. Jako prezident ČR se ovšem Havel ke komunistům choval zdrženlivěji než jeho nástupce. Teď, protože si uvědomil, že se Švejnar bez komunistických hlasů neobejde a že je potřeba se s nimi dohodnout, bohužel změnil tón.

Jak Havel v Impulsu rovněž zdůraznil, neobává se, že by nezvolení Klause vedlo k pádu vlády, rozpadu koalice a politické nestabilitě.

Potud Václav Havel: tím bylo vykolíkováno hřiště, na němž pak probíhala „prošvejnarovská“ tisková kampaň. Z časových důvodů (a upřímně řečeno taky proto, že vyšly v listech, které zcela pravidelně sleduji) si všimnu příspěvků Jiřího Pehe a Alexandra Tomského.

Jiří Pehe už v prosinci (shodou okolností v týž den, kdy Švejnar formálně ohlásil svou kandidaturu) vytkl lidovcům, proč jsou ochotni podporovat Klause a upozornil je na možné podezření, že to nedělají z korektních důvodů (např. proto, že „kupčí“, jak zní oblíbené slovo, s církevními restitucemi; totéž obvinění pak zopakoval prof.Halík v otevřeném dopise celostátnímu výboru KDU-ČSL z 18. ledna, který je rovněž těžké brát jinak než jako politický lobbing, samozřejmě opět v nejlepším slova smyslu). 28. ledna vyšel článek v Právu, v němž Pehe varuje ODS a KSČM: v případě neúspěchu by se Švejnar mohl odhodlat založit vlastní stranu (ve skutečnosti mu podle toho, co doposud říkal na veřejnosti, nic není vzdálenějšího), a tím by nejvíc poškodil ODS a KSČM – ODS by odloudil voliče a KSČM by připravil o ČSSD jako o možného partnera, protože by se tím partnerem stal on sám. Proto je pro obě strany daleko výhodnější „neutrální“ Švejnar na Hradě než Švejnar coby předseda nové středové strany. 2. února pak vyšel v Mladé frontě dnes jakýsi obžalovací spis proti Klausovi, v němž se zdůrazňuje, že českého prezidenta nikdo ve světě nebere vážně (součástí obžaloby je i nepodložené tvrzení, že kvůli Klausovi a jeho názorům na globální oteplování ČR uniklo místo v Radě bezpečnosti). Peheovy argumenty pak v rozpravě během první volby zopakovali zelení a Švejnarovi stoupenci ze Senátu.

Alexander Tomský už 1. února t.r. v polemice s jedním mým článkem mj. zdůraznil, že ve volbě prezidenta o nic nejde (jen o důstojnou reprezentaci a změnu figury), že pro komunisty a socialisty je jen „zástupným kandidátem“ (to je pozoruhodné: na jejich podpoře závisel jeho osud), že je to mírný profesor s anglosaskou výchovou, umanutý, když jde o jeho čest a důstojnost. Daleko významnější je článek v Právu z 8. února t.r., v němž Tomský vzhledem k tomu, že „volba prezidenta bude rozhodnuta hlavně poslanci a senátory KSČM“(což se nakonec mimochodem nepotvrdilo, protože ani podpora všech komunistických volitelů by nebyla nakonec Švejnarovi stačila, volbu rozhodli lidovci), mluví ke komunistickým kůzlátkům hlasem tenkým jako konipásek: „Osud nadělil i zákonodárcům KSČM šanci rozvážně volit nejen stranicky či takticky. Zájem jejich voličů se dnes kryje se zájmem nás všech(!), mají tedy příležitost vybrat odpovědně, tedy podle svého svědomí, jednoho muže z těch dvou, toho, který bude lépe reprezentovat celý národ, nikoli jen svou stranickou příslušnost nebo, snad ještě trapněji, sám sebe“ (který bude méně stranický, férovější, méně kontroverzní atp.). Článek končí nabádavě: „Nepromarnit takovou politickou šanci je pro KSČM jedním ze způsobů, jak vyjít z nedobrovolného politického ghetta“ (tedy: když budete hodní, pustíme vás). To bylo jistě radosti na Třídě politických vězňů!

Toto škemrání u komunistů, jak známo, narazilo na tvrdou odpověď: postavili vlastního kandidáta a položili si podmínky, mezi nimiž dominoval závazek nepodpořit americký radar (radar je přitom pro komunisty jen pars pro toto, symbol změny orientace v české zahraniční politice). ČSSD podmínky bez váhání přijala, pro zelené se naštěstí ukázaly být nepřijatelnými už formou – komunisté si nemají co diktovat (ve straně ovšem této věci nepanuje jednota). Nakonec se, jak už řečeno, ukázalo, že ani komunistická podpora by nebyla Švejnarovi stačila.

23. února 2008