Hra o Klause

Nejprve aktéři té zvláštní koalice, která se v obou prezidentských volbách pokoušela prosadit Klausova protikandidáta Švejnara. Především lidé většinou v minulosti tak či onak vázaní na iniciativy Václava Havla. Patří sem i zelení a „švejnarovská“ část lidovců. Pak sociální demokraté, kteří se k podpoře Švejnara přidali, protože se jejich předsedovi zdálo, že tím dokáže nabourat vládní koalici (to se taky potvrdilo). A konečně komunisté coby souputnicí z nezbytí (bez nich by Švejnar neměl šanci, a to se rovněž potvrdilo, když o ni přišel). Důvody, které všechny vedly k pokusu o zvolení Klausova protikandidáta, byly ovšem různé: aspoň u části z těch prvních pokus rehabilitovat sametovou revoluci, kterou jim podle jejich mínění Klaus ukradl a změnil v eldorádo tunelářů. Trochu zvláštní případ jsou zelení a lidovci, které Klaus víceméně cíleně a vědomě provokoval. Od Švejnara očekávali víc pochopení. Pro Paroubka by byla Klausova porážka významná dílčí bitva války s vládou a vládní koalicí. Klaus byl pro něj a ČSSD figura důležitá, ale šlo a jde především o Topolánka. A komunisté usilují o zásadní reorientaci české domácí i zahraniční politiky. K tomu je zapotřebí nejprve destabilizace politické scény, a Klausova porážka by jim v tuto chvíli posloužila víc než jeho vítězství. Byli zásadně proti Klausovi, ale jen hodně podmíněně pro Švejnara. Vzniklo tedy, jak vidno, hodně heterogenní a podivné uskupení.

Jan Švejnar zjevně přijel do ČR s předsevzetím vést volební kampaň, která bude zaměřena víc na vlastní pozitivní program než na kritiku protikandidáta. Poměry ani protikandidát mu to však nedovolili. Během kampaně vznikla jakási ideologie antiklausismu, kritika, která jistě není vycucaná z prstu, ale je zároveň v mnoha ohledech nespravedlivá, velmi problematická a kupodivu se netýká podstatných záležitostí.

Leitmotiv protiklausovské kampaně byl: privatizace proběhla chaoticky a bez pevného právního rámce, čímž se vytvořilo volné pole pro nejrůznější podvodníky a tuneláře a došlo k obrovským a zbytečným ztrátám na původně státním majetku. Jan Švejnar dokonce na klubu senátorů ČSSD tvrdil, že dopadla nejhůř ze všech postkomunistických zemí. Nevím, jaký má smysl takovéhle přehánění. Že privatizace proběhla překotně a právní rámec mohl být o hodně dokonalejší, se dá říci vždycky. (Například v Maďarsku, zatímco se idealistická občanská opozice soustředila na počátku změny režimu na politickou demokratizaci země, využili reformovaní komunisté svého dosud privilegovaného postavení a zprivatizovali si potichu do vlastních kapes značnou část státního hospodářství. Kdyby se pan Švejnar pokusil přesvědčit o svém tvrzení dnešní maďarskou opozici, vysmáli by se mu).

Klausova chyba byla daleko spíš, že se naopak snažil zachovat si v rukou instrumenty, které by mu i v budoucnu umožnily politicky zasahovat do chodu hospodářství, a že v tom rámci usiloval o nemístné kompromisy s komunistickým manažery. Jenže jakákoli privatizace pod státní kontrolou by nevedla k průniku morálky do ekonomiky, ale k průniku politiky do ekonomiky a k nemístnému, nadměrnému provázání obojího.

Postavit na těchto základech tezi, že Václav Klaus je člověk, který si vzhledem ke svým hříchům nezaslouží být prezidentem (snaha o morální rehabilitaci prvního polistopadového establishmentu z ní trčí jako šídlo z pytle) je nevěcná a přehnaná.

x x x

Zástupci zelených dali ve svých diskusních vystoupeních během první volby dohromady jakýsi soupis provinění Václava Klause z poslední doby.

Vztah k Evropské unii: „vyhlášený eurofob, který se netají svými extrémními názory… vyvolává na evropské scéně rozmíšky bez užitku a zastánce evropského sjednocení označuje za eurofanatiky“.

Změny klimatu: „prezident, za jehož extrémní názory na globální změny klimatu se budeme stydět a budeme mařit čas sanací jím napáchaných škod“ (Martin Bursík dokonce vytýká prezidentovi přesvědčení, že živočišných druhů na planetě Zemi neubývá, ale naopak přibývá, to je zjevně podle zelených strašlivé kacířství, jen nechápu, jak to souvisí s výkonem prezidentské funkce).

Lidská práva, občanská společnost: „vyhlašuje… občanskou společnost … za nepřítele lidské společnosti“ a „hrozbu demokracii“; „problematiku lidských práv a svobod považuje za projev mocichtivého humanrightismu, ohrožujícího svobodu jednotlivce“.

O závěr: „nepotřebujeme prezidenta, který bude svoji odvahu dokazovat tvrdošíjným hájením svých extrémních názorů proti celému světu“, „prezidenta, jehož výroky vyvolají na mezinárodní scéně údiv či posměch“.

K tomu je třeba poznamenat, že prezident své stanovisko k „občanské společnosti“ vysvětlil na diskusi v senátorském klubu ČSSD: je pouze proti tomu, aby si organizace „občanské společnosti“ osobovaly politické kompetence, k nimž nemají dostatečnou legitimitu. To mi připadá správné. Pokud jde o EU, člověka přece jen zaráží, jaká energie je věnována snaze donutit co nejvíc Evropanů nekouřit, zatímco vládní koalice s extrémisty nebo nedostatečné vyrovnání s problematickou minulostí, zasahující do přítomnosti (Benešovy dekrety) se velkoryse přecházejí. Pokud jde o tvrdošíjné hájení extrémních názorů, vyvolávajících údiv a posměch, vůči celému světu, nemohu než upozornit, že typickým názorem tohoto druhu bylo kdysi tvrzení, že země je kulatá. Je to úděl nových myšlenek, které samozřejmě nemusí být ještě nutně správné.

Drtivá většina věcí, o nichž je řeč, je úplně mimo prezidentské kompetence. Konkrétní a zcela podstatné bylo upozornění Kateřiny Jacques, že prezident během svého prvního období válčil se soudy a stavěl svou vůli nad zákon; bylo by si zasloužila zevrubnějšího rozvedení.

Jakési poučení, které by si Klaus z těch projevů mohl vzít, je pouze to, že by si prezident měl trochu dávat pozor na jazyk a být si vědom skutečnosti, že ho jeho funkce znevýhodňuje proti nezávislému komentátorovi světového dění; to je jakási stinná stránka skvělého úřadu, kterou třeba přijmout. Tato myšlenka mu byla odsud velmi vzdálena a obávám se, že mu zelení svou kritikou příliš nepomohli. Navíc vycházejí z nesmyslné, nafouknuté a typicky české představy o tom, co je prezidentovou úlohou: „potřebujeme prezidenta… který se odpoutá od malicherností každodenní politiky a vnese do ní starost o klíčové problémy současných a budoucích generací“, „přispěje k řešení prohlubujících se problémů globalizovaného světa“. Základní chybou Václava Klause totiž bylo, že to dělal, místo aby si hleděl svého (našeho) a věnoval větší pozornost konkrétním problémům této malé země.

x x x

Z toho hlediska je pozoruhodné, jak málo se hovořilo o zcela základních aktuálních problémech naší národní bezpečnosti: americká protiraketová základna, vztahy s USA všeobecně, poměr k Rusku, mezinárodní terorismus jako reálné, i když pro nás zatím jen budoucí nebezpečí. Tady by věru bylo co na našem staronovém prezidentovi kritizovat. Jenže to by se nelíbilo ani komunistům, a většinou ani sociálním demokratům, a bez jejich hlasů by Klausův protikandidát neměl šanci. Problém je rovněž v tom, že Klausův protikandidát byl v těch věcech ještě zdrženlivější. A protože česká vláda má naštěstí zatím postoj poměrně zřetelný a v podstatě přijatelný, protože Václav Klaus si s ním nic nepočal a protože Švejnarovo zvolení by už tak nepevnou vládou ještě pořádně otřáslo, není nejmenší důvod sahat k riskantnímu experimentu s nezaručeným výsledkem. Klausův protikandidát je limitován tou podivnou a pestrou koalicí, která ho podporovala. Klaus je schopný jednat racionálně, bohužel většinou jen tenkrát, když mu teče do bot: k radaru se vyjádřil bez vykrucování, teprve když zjistil, že nemá šanci dosáhnout na komunistické hlasy, a když nutně potřeboval podporu lidovců, vzpomněl si dokonce na křesťanské hodnoty. Jde tedy jen o to, během jeho druhém volebním období pečovat o to, aby mu do bot teklo co nejvíc a aby neměl zbytečné roupy. Ani pak asi nebude ideálním prezidentem: ale bude nepochybně prezidentem o něco lepším, než by byl Jan Švejnar.

17. února 2008