Zelení

Předseda Strany zelených Bursík i předsedkyně poslaneckého klubu Kateřina Jacques se ve svých projevech v pátek na Hradě snažili bagatelizovat konflikty v koalici v souvislosti s volbou prezidenta. „Proč by měla stát a padat vláda na tom“, ptal se Bursík, „kdo se stane prezidentem republiky“. A paní Jacques uklidňovala své posluchače v sále i mimo sál: „neobávejte se otřesů, které údajně může případné nezvolení Václava Klause vyvolat.“ Oba předjímali očekávané námitky: nenechte se zastrašit, to, co chceme prosadit (totiž výměna prezidenta), je ta nejobyčejnější, nejnormálnější věc pod sluncem. Ve skutečnosti to, čeho bylo třeba obávat, se už stalo.

Zelení Klause volit nechtěli a nijak se tím netajili. Jednak to je jejich svaté právo (koaliční smlouva takový závazek neobsahovala; navíc je znám podobný případ z Maďarska, kde koaliční SZDSZ při poslední prezidentské volbě hlasovala pro kandidáta opozice Sólyoma, který pak byl taky zvolen, a koalice fungovala bez problémů dál). Dále, řada jejich výhrad vůči Klausovi je docela oprávněných. A konečně, Klaus si problém způsobil do značné míry sám: nechtěl je do koalice a dával jim to najevo, ačkoli mu do toho v podstatě nic nebylo. Nijak se netajil tím, že jejich program považuje nejen za nesprávný, ale přímo za škodlivý. A člověk se těžko ubrání dojmu, že za prezidentovou otevřeností bylo přesvědčení, že si to vzhledem ke slabosti a relativní bezvýznamnosti strany může dovolit.

Přesto je razance, s níž zelení svou protiklausovskou kampaň spustili, mírně řečeno udivující.

Především dva dny před volbami zcela přehodnotili své stanovisko k zásadní procedurální otázce (tajná či veřejná volba). Veřejná volba je ovšem i podle mého názoru správnější. Jenže zelení tímto náhlým obratem, ať chtěli či nechtěli, a já si myslím, že spíš chtěli, vyslali zároveň směrem k ODS signál vypovězení loajality. bylo to víc než jen změna stanoviska k jedné technické záleržitosti, a Topolánek a ODS byli očividně zaskočeni.

Během jednání ve Španělském sále se pak zelení stali „tahouny“ neformální protiklausovské koalice. Jejich vystoupení byla jakousi celkovou obžalobou dosavadního prezidenta,a hlavně energicky a bez výhrad podpořili zcela nekorektní způsob, kterým ČSSD prostřednictvím svého člena a předsedy PS Vlčka v podstatě nadiktovala ODS (a vlastně celému Senátu) veřejnou volbu. Považuji za nemožné, že by se o tom nebyli s ČSSD předem přímo domluvili. I když je veřejná volba správnější než tajná, prosazovat správné věci hnusným způsobem znamená, že něco hnusnosti ulpí i na tom, co se takto prosadí.

Zelení zastupují na české politické scéně i ve vládní koalici jakéhosi neformálního nástupce někdejšího Občanského hnutí. Bylo zjevné, že bez podpory té malé, ale důležité části voličstva, která se stále váže na iniciativy, volně související s exprezidentem Havlem, nedokážou občanské strany v současné době převážit nad rudým blokem Paroubkovy ČSSD a KSČM. Svým postojem během poslední fáze volební kampaně a první prezidentské volby vyslali zelení směrem k ODS signál když ne přímo politické reorientace, tedy aspoň velké nespolehlivosti. Výrazně zároveň oslavili pozici premiéra Topolánka, který zodpovídá jak za prosazení kandidáta ODS na místo prezidenta, tak za složení a fungování vládní koalice, a dodali argumenty lidem jako Bém a Zahradil. Naděje, že propast, která se otevřela v občanském táboře konfliktem z podzimu 1997, se podaří zacelit, je ta tam.

Osou prezidentské koalice ovšem nejsou zelení, ale ČSSD, a tato koalice nemůže uspět bez podpory komunistů. Je pokrytecké na jedné straně spolupráci s komunisty odmítat a na druhé straně, tam, kde je to jakoby o něco méně vidět, ji provozovat.

To, co lze zeleným vytknout, není, že volili Švejnara. Výtka se týká techniky provedení, která je podstatná. Svůj přirozený nesouhlas s Klausem se nijak nesnažili sladit s potřebou udržet vládní koalici. Jednali z pozice síly a dali najevo, že na koalici jim zase až tak nezáleží, respektive dali najevo přesvědčení, že ODS tak jako tak nezbývá nic jiného než je dál v koalici hýčkat. To je velký omyl. Je omyl si myslet, že po prezidentské volbě, ať už dopadne jakkoli, se zase všechno vrátí do původních kolejí. Zelení postavili svým neseriozním buranstvím Topolánka do potupné a skoro neřešitelné situace. Pokud Klaus nebude zvolen, je pro něj vlastně jediným logickým a zároveň čestným řešením rezignace (neříkám, že je zvolí, čeští politici to zpravidla nedělávají; pak ovšem bude dřív nebo později vykopán). Zeleným je to ovšem, jak se zdá, fuk. Byla pro ně opravdu Topolánkova vláda jen jakousi chvilkovou přestupní stanicí?

10. února 2008