Václav Klaus před koncilem

Klausovi odpůrci, zejména ti z okolí jeho předchůdce v úřadě (všiml jsem si toho velmi zřetelně u Jiřího Pehe) se ve svém politickém zápase s Klausem chovají pro mne nepochopitelně: mají k němu tak vyhraněný citový poměr, že se jim zdá, jakoby se celá společnost dělila na dva tábory: normální lidi, kteří sdílejí jejich nenávist, a (stejně) zaslepené Klausovy stoupence. To je nesmírné podcenění české veřejnosti. Kromě toho tu existuje spousta normálních lidí, kteří mají k osobnostem české politické scény a k jejich názorům odstup, jsou schopni ocenit jejich přednosti a nedokáží přehlížet jejich slabosti, jsou přístupní racionální argumentaci a nesou nelibě, když se je někdo snaží vodit za nos.

Přesně o to se pokusili sociální demokrati ve spolupráci se Švejnarovým týmem. Nevzali v úvahu, že přítomnost televizních kamer zásadně mění charakter přijetí na klubu a uspořádali v sídle Senátu pro užaslou veřejnost jakousi komickou napodobeninu kostnického procesu. Shromáždili údajně největší Klausovy hříchy (nezvládnutá privatizace, postoj ke globálnímu oteplování a k občanské společnosti) a vmetli mu je do tváře. Protikandidát přitom asistoval jako šplhounský premiant, který snaživě a vlezle reaguje na dotazy svých dobrodinců. Předpoklad, že tyto hříchy jsou pro veřejnost zcela jasné a neoddiskutovatelné, je ovšem mylný. Proto mohl pořad oslovit jen Klausovy odpůrce. Senátorka Gajdůšková, které připadla sama o sobě nezáviděníhodná role moderátorky, ji v podstatě vůbec nezvládla, neuvědomila si, že by buď měla být aspoň trochu nad věcí, nebo svěřit úkol někomu jinému, pletla se zbytečně do debaty a přispěla k tomu, že závěrečná debata o soudnictví vyzněla do ztracena. To jen posílilo „kostnický“ ráz slyšení.

Lišák Klaus zvládl situaci s přehledem, mluvil většinou klidně a věcně, přijal nesmyslný rámec a čas od času zlomyslně upozorňoval na jeho nekorektnost. Protože bych byl nerad, kdyby se v dýmu sociálně demokratického Waterloo ztratily některé jeho velmi problematické výroky, nezbývá mi, než na ně expresis verbis upozornit: za prvé, prezident se v úvodu přihlásil k politice svým způsobem vstřícné vůči Rusku a Číně a svým způsobem opatrné vůči USA. Udělal to zjevně účelově a Švejnar na to nezareagoval. Jak by mohl, komunističtí a socialističtí přátelé by se zlobili. Za druhé, na neuvěřitelnou otázku paní Gajdůškové, zda by dal volné peníze raději na zbrojení než na ekologii, jí opomněl vysvětlit, že když dáváme peníze na obranu, až když nás někdo napadne, je pozdě. Švejnar reagoval rovněž trapně. A konečně, na poslední otázku paní Gajdůškové, jedinou, kde paní senátorka opravdu zabodovala, totiž co by oba ohodnotili kladně na svém soupeři, projevil pro něho typickou lidskou malichernost. Byla to mj. velká taktická chyba.

Nehledě na to, pokud chtěli sociální demokraté představit před národem svého kandidáta jako trapnou figurku, lépe to učinit nemohli.

lidovky.cz 29. ledna 2008