Hrrr na politiky!

Jedna z významných změn, která poznamenala po listopadu 1989 sféru veřejné zábavy, vyplynula z potřeby inovovat satirické pořady. Dosavadní témata přestala být atraktivní, protože sféra povoleného se podstatně rozšířila. Například o politiku. Před listopadem tu žádná politika nebyla. Politiku simulovali režimní biřici. Vláda jednala, parlament schvaloval. Všechno šlo hladce, jako v mlýnu, který mele naprázdno. A kdyby si z toho snad chtěl nedej Bůh dělat nějaký bavič legraci, dostal by pětadvacet na pozadí.

Po listopadu začala politika jakž takž fungovat. Mlýn se zadrhával, nebyl na mletí mouky zvyklý Chyběly zkušenosti s tím, jak se politika dělá. Společnost byla morálně zdevastovaná. A baviči se osmělili, podobně jako myši, když zjistí, že kocour, který je krutě tyranizoval, je najednou chromý a slepý a lze ho beztrestně kousat do ocásku.

Tehdy se zrodil mj. pořad Miroslava Šimka a Zuzany Bubílkové S politiky netančím. Dnes, po Šimkově smrti, pokračuje v tradici sama paní Bubílková.

To, co předvádí v půlhodince zvané „Co týden vzal“, je nenápaditý, křečovitý humor. Přizvané publikum, které se jejím hloupým vtipům směje, musí být buď velmi nenáročné, nebo velmi dobře zaplacené. Kvůli tomu bych se ale nanamáhal o pořadu psát, takových tu byly a jsou spousty. Opravdu pobuřující je něco jiného.

Pořad je dělaný tak, že se „komentátorka“ postupně vyjadřuje k výrokům politických celebrit z minulého týdne s cílem předvést, co to ti „naši politici“ zase vyváděli. Minulé úterý si mj. utahovala z Topolánka, že poskytl sice garance pro pořádání olympiády, ale nikoli finanční. Bursík si vysloužil posměch za to, že se ohradil proti premiérovu úmyslu nechat lidovce a zelené, aby si problém Čunek vyřídili mezi sebou. Přitom finanční záruky na premiérovi nikdo nepožadoval a problém Čunek je v kompetenci Topolánka, který ho musí podle ústavy do vlády navrhnout a nese za to odpovědnost (Topolánek taky své původní stanovisko hned druhý den upravil). Uvádím to jen jako příklad toho, jak se paní Bubílková s „politiky“ vyrovnává: totiž podle zásady „vinnej nevinnej, berte je po řadě“.

Na české politice a na českých politicích je jistě co kritizovat. Pořady tohoto typu však nabuzují jakousi absurdní představu o jejich kolektivní vině: k čemu ty kašpary my národ potřebujeme, vystačili bychom si bez nich a bez jejich blbnutí. Je to nesmyslný a cynický postoj, bez politiky (a politků) nemůže existovat svoboda a demokracie, a navíc tento typ pseudosatiry konkrétním politikům, kteří by si v konkrétní věci a v konkrétní chvíli kritiku zasloužili, ani tolik nevadí: vědí, že se nakonec dostane na všechny, a tak se v tomhle podivném rumrajchu nakonec nepozná, co je špatné a co ne, kdo se jenom veze a kdo se o něco snaží.

20. ledna 2008