Nemáme se nejlíp

V poslední době vzbudila dost velký veřejný ohlas teze Václava Klause o tom, že v současné době zažíváme úplně nejlepší období v dějinách naší země. Protože nejsem toho názoru, vyzval mne jeden čtenář, abych vyjmenoval období, kdy jsme se měli líp. Zároveň jsem byl od oportunistů z MfD označen za zastánce a šiřitele „katastrofismu“.

Čtenáře chápu: pamatuji se na jaro rok 1968: nesl jsem niterně velmi nelibě, když se mi prozřetelnější kolegové pokoušeli vysvětlit, že celý ten rumrajch skončí dost velkou pohromou. Ne že bych byl stoupencem „socialismu s lidskou tváří“. Jen jsem si velmi rychle zvykl na situaci, v níž člověk může veřejně říci daleko víc, než ještě před velmi krátkou dobou (ne všechno, autocenzura samozřejmě fungovala dál), kdy se nemusel obávat existenčních problémů ani tajné policie, měl jsem relativně dost peněz (můj plat se vyšplhal ke dvěma tisícům a další tisíc měsíčně jsem si „vypsal“ na honorářích) a nebyl jsem ochoten se smířit s vyhlídkou, že brzy bude zase po všem (taky že bylo). Přesto jsem svým kolegům vděčen: díky jim jsem nebyl úplně dezorientován a nepřipraven na to, co přišlo, co bylo sice hnusné, ale nebyl to konec světa.

Zato z úst politiků považuji podobné řeči za hloupé a nezodpovědné. Uvádějí tím společnost do stavu sebeuspokojení, podobného narkóze, do stavu, který ji činí bezbrannou vůči hrozícím nebezpečím. Navíc z toho – v případě Václava Klause je to zvlášť zřetelné – čouhá sebechvála a propagace vlastní osoby. Máme se nejlíp a zařídil jsem Vám to já.

Povinností publicisty je nerochnit se v pocitu blaha, ale upozorňovat na rizika, která s sebou doba nese. Ne proto, aby, když to pak dopadne špatně (u nás to bohužel většinou dopadá špatně) mohl tvrdit: vidíte, já jsem to říkal. Nýbrž proto, aby se to, co hrozí, pokusil pojmenovat, protože jen tak se tomu dá čelit. A každému nebezpečí se dá čelit, pokud o něm člověk ví.

A teď pokud jde o to, zda jsme se někdy měli lépe než dnes: nejdřív je třeba ujasnit si otázku, co znamená „lépe“, „dobře“. Např. pokud jde o hmotnou stránku věci, blahobyt, máme přes všechny řeči o „spálené zemi“ se opravdu nejlépe. Je to dáno tím, že hmotná úroveň společnosti se v Evropě v posledních šedesáti letech zlepšuje: v roce 1958 jsme se měli lépe než v roce 1950, v roce 1966 lépe než v roce 1958, v roce 1972 lépe než v roce 1966 a v roce 1987 lépe než v roce 1972. A všeobecně jsme se měli lépe než za Karla IV., zvlášť když to přepočteme na počet televizí a ledniček na obyvatele.

Nechci to bagatelizovat: z hmotné bídy ještě nikdy nic kloudného nevzniklo - ale ze samotného blahobytu taky ne, a navíc v růstu blahobytu jsme v posledních sedmdesáti letech pokulhávali za svobodnou částí Evropy a opožděně a pasivně přijímali to, co tam vzniklo. Záleží ještě na něčem jiném, než je hmotný blahobyt, a pokud tu toto navíc není, má hmotný blahobyt problémy a lze o něj snadno přijít.

To konstatování samo o sobě je ve své obecnosti dost banální, je proto třeba ho konkretizovat a zároveň odpovědět na čtenářovu otázku, kdy jsme na tom byli lépe než dnes. Jsem přesvědčen, že lépe jsme na tom byli v celém dlouhém období od pádu Bachova absolutismu do krizových let těsně před válkou, v nichž se bohužel jasně prokázalo, že vnitropolitické problémy staré monarchie jsou v jejím rámci neřešitelné. Lépe jsme na tom byli celých prvních jedenáct let první republiky. A v určitém slova smyslu jsme na tom, byli lépe i v letech (zhruba) 1989-1993.

Tato období mají společné to, že relativně vzato žila česká společnost (snad s výjimkou prvních poválečných let), podobně jako dnes, v solidním hmotném zabezpečení. Neexistovalo žádné bezprostřední vnější nebezpečí toho typu, jako je dnes Rusko nebo islámský terorismus. Bylo ale tu i něco podstatného navíc: v letech 1859-1914 ovládala českou společnost myšlenka politického sebeurčení, snaha o správu vlastních věcí, která čím dál tím zřetelněji nabývala podoby úsilí o vlastní státnost (ať již v rámci reformované monarchie, nebo nakonec i mimo ni). Podstatné bylo, že vedoucí čeští politici počínaje Františkem Palackým usilovali o to, aby se tato společnost při správě svých věcí řídila demokratickými a liberálními zásadami. Nechci přehlížet problémy a peripetie tohoto úsilí, jen konstatovat, že ti lidé měli legitimní a všeobecně sdílený cíl a že žili v naději na jeho uskutečnění. Naděje je něco, co se musí v každodenní politické práci udělat. Samozřejmě, je to dar, ale nedostane se ho tomu, kdo se nesnaží. O tuhle naději byli tehdy lidi bohatší, než jsme my dnes.

Totéž platí i o první republice. Na příležitosti, které se české společnosti v roce 1918 dostalo, se politické elity podílely daleko víc než v roce 1989 a v předcházejících letech. Měla spoustu slabin, zejména v tom, že koncept národního státu, vypracovaný v devatenáctém století, byl už pro novou situaci nedostatečným. Přesto až do třicátých let existovala naděje, že se v každodenní politické práci podaří především národnostní problémy nového státu postupně mírnit. Tyto naděje vzaly za své v letech 1929-33 a všechno pak kvůli německé nacionální hysterii, západní zbabělosti – a dodejme, že taky české neochotě - skončilo válečnou katastrofou. Netroufl bych si říci, zda to Češi mohli prozíravou politikou odvrátit – mohli však průběh krize zmírnit a zachovat si pro budoucno důstojnost.

A konečně v letech 1989 - 1993 existovalo v české společnosti, postižené čtyřiceti lety rudého samoděržaví způsobem, který dodnes neumíme správně ocenit, hodně dobré vůle a jakási neurčitá naděje, že se podaří navázat na domácí liberální a demokratické tradice a přizpůsobit je tomu, čeho se od té doby (bez naší účasti) dopracovala evropská společnost. Tato šance byla postupně prošustrována. Když Václav Havel (který na tom prošustrování má svůj podíl) mluvil o „blbé náladě“, vystihl tím jakousi změnu v rozpoložení české společnosti: společnosti, která si žije poměrně dobře, ba řekl bych, že trochu nad poměry, ale ztratila to hlavní, totiž naději. Naději, kvůli níž se lidé orientují hlavně na to, aby bylo lépe, než je, a netrápí se pitomými otázkami, zda se snad máme nejlíp ve své historii, protože na ně prostě nemají čas.

20. ledna 2008