Fangličkářství naruby

V Senátu se včera (už zase) projednával návrh novely trestního zákona, jíž má být zakázáno používání komunistických (a fašistických) symbolů. Dosavadní úprava hovoří jen obecně o propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod.

Problém podobných konkretizací je za prvé v tom, že se obrací proti mršinám a dělá vlastně postiženým reklamu k nezaplacení. Skutečné nebezpečí přitom možná číhá někde mezi námi, je nenápadné, protože se ještě nestačilo zkompromitovat masovými zločiny, má třeba solidní veřejnou podporu (jako ji měly svého času nacismus a komunismus). Boj proti mršinám od něho odvádí pozornost. A za druhé: je iluze si myslit, že když zakážeme symboly nebo kriminalizujeme pochybné, leč občas bohužel atraktivní myšlenky, zprovodíme je ze světa. Řekl bych, že dnes jsou daleko větším nebezpečím než komunismus a nacismus agresivní pacifismus, „slovanské“ (rozuměj proruské, rozuměj proputinovské) sympatie, fanatická ekologická hnutí, různé odrůdy „multikulturalismu“. Bojovat proti nim je třeba věcnou kritikou, a ne kriminalizací: kriminalizace prozrazuje slabost.

Navíc u nás panuje jakási pověrčivá víra v zákon. „Co je zákonné, je skutečné“. Třetí odboj, který podle mého názoru komunisté v zárodku a nelidsky potlačili (nechci se dotknout těch statečných lidí, kteří se o něj pokoušeli a doplatili na to životem nebo mnohaletým vězením) se nestane skutečným tím, že o něm bude zákon, stejně jako se zákonem nestaly skutečnými imaginární zásluhy dr. Edvarda Beneše. I to je záležitost nepředpojaté kritické debaty.

Směšnost podobného úsilí ostatně dokumentuje smutný osud rozpravy o výše zmíněné novele trestního zákona. V Senátě sedí tu a tam nějaký oportunista, který by si netroufl proti němu hlasovat, ale teď se mu zrovna nehodí do kšeftu, protože jde o to protlačit na Hrad Švejnara (který komunistické hlasy potřebuje nutně) nebo znovu Klause (který komunistické hlasy potřebuje o něco méně). Proto když se senátor Mejstřík projevil neprozřetelný nával galantnosti, chtěl jednání přerušit a dát tak přednost ministru Římanovi, který byl v časové tísni, coby navrhovateli jiného zákona, umožnil tak nechtěně duu Pithart – Jílek (oba KDU-ČSL) projednání novely odročit do příští schůze, která se koná až po prezidentské volbě.

Čili: ano, proti komunistům tvrdě, ale jen tenkrát, když zrovna nepotřebujeme jejich hlasy. Což je, zdá se, v poslední době poměrně řídký případ.

lidovky.cz 18. ledna 2008