Polemika z pozice síly

Petr Uhl si v Právu z 8. ledna t.r. vyřizuje účty s Ondřejem Neffem. Ondřej Neff se provinil tím, že se v polemice s Pavlem Venerem dopustil „radikálních reakcí“. Technika toho vyřizování stojí za pozornost.

Pan Uhl definuje svou výjimečnou pozici: je „Neffovým vrstevníkem a pamětníkem doby z druhé strany barikády“, jelikož byl od roku 1969 ve vězení. Proto nemůže hodnotit Neffovo tvrzení o zločinné podobě každé totality, Neff by prý byl vůči němu v nevýhodném postavení.

Následuje definice toho nevýhodného postavení, přičemž pramenem je Neffovo curriculum vitae: vystudoval v roce 1970 a 1981 dvě vysoké školy, pracoval pro rozhlas a televizi, psal romány sci-fi, byl redaktorem Mladé fronty, kde se prý pěkně vyjádřil o nějaké Gottwaldově fotografii.

Pan Uhl je ovšem velkorysý: vůbec by to Neffovi nevyčítal, podobně tehdy žily miliony lidí(!), jen kdyby nebylo těch „radikálních reakcí“.

K Neffovu životopisu si dovolím dvě korekce: první vysokou školu, novinařinu, ukončil Neff v r. 1969 (to se snad ještě i podle Paroubkovy doktríny smělo), druhá byl Institut výtvarné fotografie.

Hovořit o hříších minulosti tohoto typu v Právu mi připadá mimořádně zábavné. Člověk aby se bál rozhlédnout kolem sebe. A to nemám na mysli např. pana Fraňka, který za „normalizace“ dlouhá léta pracoval jako redaktor v Lidové demokracii a Mladém světě. Sice má občas z mého hlediska „radikální reakce“, ale v životě by mi nenapadlo mu proto jeho minulá zaměstnání vyčítat, protože to není věcné. Jsou tam ovšem další, často na vysokých místech – podobně jako oni nežily po ruské invazi miliony, ale desítky, maximálně stovky. Když se o těchto lidech člověk neopatrně zmíní, začnou hned v Právu křičet o kádrování. „Kádrování“ je zjevně vyhrazeno jen pro ně.

To ale není úplně zásadní věc. Úplně zásadní věc je, když si někdo myslí, že mu jeho minulé zásluhy dávají jakési nadprávo nad miliony lidí, kteří stáli „na druhé straně barikády“ třeba jen proto, že v sedmdesátých nebo v osmdesátých letech vystudovali. Respektive že sice mají právo tu a tam něco kuňknout, ale jakmile to bude „radikální reakce“, dostanou od záslužníka přes nos. (Zcela v obecné rovině a jako teoretický příklad bych chtěl vyslovit názor, že i když byl někdo od roku 1969 ve vězení, nemá žádný nárok na to plácat nesmysly). Je smutné, že mnozí významní chartisté mají toto mylné přesvědčení zadřené jako špínu za nehty.

A tak mne napadá: není všechno tohle chřestění zásluhami jen mlžný opar, který má zastřít to, že pan Uhl hlásá své názory z tak podivné tribuny? A jak je to vlastně s těmi stranami barikády? Na jedné straně soucit s agenty StB a ochota spolupracovat s kdekým, na druhé pohrdání miliony? Nějak se nám to popletlo, pane Uhle.

14. ledna 2008