ARCHIV

Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou

Dekretů prezidenta republiky bylo 143. Z toho jen asi dvě desítky obsahovaly normy mocenské a politické, které se podle vžitého úzu nazývají dekrety Benešovými. O nich a hlavně o mnohých důležitých a málo známých souvislostech pojednává výše uvedená knížka.

Beneš v exilu nebyl původně nakloněn k vystěhování českých Němců z republiky. Chtěl některé okresy s naprostou převahou německy mluvícího obyvatelstva vyčlenit z československého státu, zbylé české Němce sestěhovat do vybraných okresů a udělit jim autonomii. Ale český domácí odboj byl jiného mínění a nejednou Benešovi pohrozil, že jej s takovými plány nemusejí po válce doma uznat za hlavu státu. Beneš se zalekl a cesta k poválečné diskriminaci neslovanského obyvatelstva se otevřela. V myslích Čechů se jejich čeští spoluobčané hovořící německy stali zjednodušeně přivandrovalci navzdory tomu, že žili v zemi po mnohá století. Převládla touha po poválečném národním státu.

Ani návrat židovských spoluobčanů nebyl Čechům po chuti. Ankarský informátor londýnské vlády o náladách obyvatelstva v protektorátu sděloval v srpnu 1943: "Mnoho obav, že čs. vláda přivede s sebou svého času do Prahy celou židovskou emigraci a že ji dosadí do původních, ještě lepších pozic. Naši židům pomáhají, kde mohou, ale jen z hlediska lidského. Jinak si jejich návratu nepřejí. Odvykli si od nich a těší se z toho, že jich nepotkávají."

Zajímavé je, že protivníkem Beneše v otázce vysídlení všech Němců byla svého času KSČ. Komunisté mínili, že vypovězeni z republiky by měli být jen ti Němci, kteří byli aktivními pomocníky nacistů a dopustili se velezrady. Ostatní měli dostat na vybranou, zda budou optovat pro Československo nebo pro Německo. Takto to bylo vyjádřeno ještě v Košickém vládním programu.

Nastoupením Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora nastal obrat v chování mnohých vrstev českého obyvatelstva. Zejména dělníci, zlákáni výhodami, které Heydrich schválně nechal zavést, aby zvýšil válečnou produkci v protektorátu (rekreace dělníků, vyšší příděl jídla, kuřiva a alkoholu), pracovali pro blaho říše jako dobře namazaný stroj a dokonce i přesčas. Mezitím se gestapo úspěšně prosadilo proti diletantsky utajených odbojovým buňkám a organizacím. Po smrti Heydricha veškerý český domácí odboj prakticky na léta ustal. Nesměle a nepříliš významně se začal projevovat až na přelomu roku 1944/45, kdy už bylo jasné, jak asi válka dopadne.

Lidé pracovali pro potřeby německého válečného průmyslu bez reptání, přihlíželi shromažďování židů k transportům do koncentračních táborů, komunikovali a byli nuceni komunikovat s lidmi, kterým by za normálních okolností nepodali ruku, keťasili, snažili se podvůdky a podvody získat více potravin a výhod pro sebe, nabádali své děti k nutné přetvářce na veřejnosti a značné množství jich udávalo gestapu. Není příliš divu, že se u Čechů vyvinul pocit viny z ohnutého hřbetu za okupace.

Zde po válce přispěchala Komunistická strana Československa s geniálním nápadem - nabídla morálně zdeptanému českému obyvatelstvu na talíři viníky: "tenkou vrstvu průmyslové a agrární velkoburžoazie", která "zradila národ a obětovala jej svým úzkým, třídním, kořistnickým zájmům, paktovala s Hitlerovou pátou kolonou a spolupřipravovala Mnichov ... připravila neblahý 15. březen 1939 ... po celou dobu okupace ... pomáhala Němcům vést válku ... A byly to všechny vrstvy pracujícího lidu ..., které zvedly a vztyčily pošlapaný národní a státní prapor a svedly s německým okupantem nesmiřitelný národně-osvobozenecký boj, korunovaný nakonec úspěchem."

A bylo to. Lidé dostali rozhřešení jako u zpovědi. Dověděli se, že nejen za nic nemohou, nýbrž se chovali neobyčejně statečně (sic), že viníky lze nalézt v zámcích cizácké šlechty, ve správních radách velkých podniků a vůbec mezi lidmi, kteří mají větší majetek. Okupační kocovina zmizela. Viníci byli definováni: (1) Němci a Maďaři, (2) finanční, průmyslová a agrární velkoburžoazie, (3) zrádci a kolaboranti. Ve skutečnosti, že KSČ nabídla sice lživé, ale velmi líbivé a působivé vysvětlení pro celé období od mnichovské konference až po konec války, lze spatřovat i příčinu jejího vítězství v českých zemích ve volbách v roce 1946.

Pak už to šlo rychle, podporováno všemi politickými stranami. Němci obývali naši půdu, naši zemi (přivlastnili jsme si jako Češi veškerou půdu od Aše po Prešov), stát se stal naším státem, vše, co v minulosti stalo na tomto území byla naše historie, školy našimi školami, policisté Sborem národní bezpečnosti, správní orgány národními výbory. Proč tedy by továrny, banky, doly nemohly být národními? V myslích lidí se tak připravila cesta ke znárodnění.

Zabavení majetku Němců a Maďarů, zbavení jich československého občanství státní zvůlí pomocí Benešových dekretů, uvalení nucených správ na větší podniky a vyhnání Němců a části Maďarů podstatnou měrou přispěly k poválečné éře československého nacionálního socialismu zcela obdobného typu, jako byl předcházející německý.

Autorovi knížky Emanuelu Mandlerovi se nejen zdařilo objasnit čtenáři podstatu a účinek tzv. Benešových dekretů, nýbrž nalézt i příčiny, které směřovaly k jejich formulaci, poukázat na provázanost dekretů se socialistickým a nacionalistickým zvratem v době těsně poválečné, na jejich rasistickou podstatu v zásadě se nelišící od Norimberských zákonů. V kapitole poslední autor dokumentuje nemravné spřažení českých historiků s vládnoucí mocí a jejich podporu přetrvávajícím českým národoveckým a germanofobním názorům.

Tomáš Krystlík