Byl komunistický režim koncipován jako potlačovatelský?

V ideovém výkladu, který tvoří součást ústavní stížnosti sociálně demokratických poslanců ve věci „Ústavu pro studium totalitních režimů“, se mimo jiné praví: „československý (český) stát v letech 1948-1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský (násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů).“ Toto tvrzení je bohužel skandální a nepravdivé.

Nejtvrdší formy komunistické represe probíhaly na základě zákonů. První vlna represí začala hned po převzetí moci komunisty a opírala se o prvorepublikový zákon č. 50/1923 Sb. (Zákon na ochranu republiky). Ten byl pak k 24. říjnu 1948 zrušen a nahrazen pověstným zákonem č. 231/1948 Sb. (Zákon na ochranu lidově demokratické republiky). Od 1. srpna 1950 pak platil až do roku 1956 Trestní zákon č. 86/1950 Sb. Tyto tři zákony představovaly právní základ pro postupně se utahující smyčku stalinského teroru v komunistickém Československu.

Prvorepublikový zákon na ochranu republiky nedělal ČSR, zázraku demokracie ve střední Evropě, zvlášť velkou čest: v podstatě sloužil k útisku tzv. národnostních menšin a stoupenců politického uspořádání před říjnem 1918. Proto taky nebyl problém jej po únorovém puči aplikovat na odpůrce komunistického režimu. Posuďte sami:

Tak např. §14 a 14a, rušení obecného míru (druhý nejčastěji užívaný po únoru 1948): „Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje proti státu pro jeho vznik, proti jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě, trestá se za přečin tuhým vězením od 1 měsíce do 2 let.“ Zákon chrání i „republikánskou formu“ a stal se základem pro pozdější pověstný paragraf o „pobuřování“.

Podle odst. 6 téhož zákona se odsuzuje k 1 měsíci až 1 roku vězení ten, „kdo veřejně způsobem surovým nebo štvavým hanobí Národní shromáždění, některou jeho sněmovnu, předsednictvo, výbor nebo komisi(!)“. Škála posvátných a nedotknutelných institucí byla, jak vidno, už za první republiky dosti široká.

V paragrafu 14a se rovněž uvádí: „Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí popuzuje k násilnostem, nepřátelským činům nebo k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů nebo jednotlivci proto, že jsou stoupenci demokratické státní formy nebo demokratického řádu ČSR, trestá se za přečin vězením od 8 dnů do 3 měsíců.“ Tresty, jak vidno, nejsou v tomto případě horentní, nicméně co to je, respektive co už není „demokratická státní forma“ a demokratický řád“?

§ 11 se týká urážky prezidenta republiky: „Kdo před dvěma nebo více lidmi prezidentu republiky nebo jeho náměstku na cti ublíží výhružkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneucťujícím projevem nebo ho uvede ve veřejný posměch; kdo pronese o něm obvinění věda, že tím vážně ohrozí jeho čest, trestá se za přestupek vězením od sedmi dnů do šesti měsíců.“ Důkaz pravdy je vyloučen, to znamená, že i když je obvinění pravdivé, je zároveň trestné. Jak vidno, hospodský Palivec neměl ani za republiky na růžích ustláno.

Trestné je zároveň nepřekažení nebo neoznámení trestných činů a dokonce i jejich schvalování. Např. § 16 odst. 1 obsahuje i tento pasus: „kdo předem se s pachatelem dohodna, jakýmkoli způsobem jej za takový čin odmění, neb, aby tím projevil souhlas s jeho činem, poskytne mu náhradu za peněžitý trest nebo jiný plat rozsudkem trestního soudu mu uložený nebo s týmž úmyslem veřejně sbírá na takový peněžitý trest nebo náhradu, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do jednoho roku.“ A v odstavci 3 se praví: „Kdo do jednoho roku po spáchání zločinu uvedeného v §7 nebo 8 v tiskopise nebo rozšířeném spise uveřejní, veřejně předvádí, vystavuje nebo rozšiřuje obraz pachatelův“, trestá se pokutou nebo vězením.

A v § 20, „Hrubá neslušnost“, stojí mj.: „Kdo potupí jméno republiky, její znak, vlajku nebo barvy nebo vypodobení prezidenta republiky, nebo kdo je poškodí neb odstraní, aby snížil vážnost republiky nebo prezidenta republiky“, trestá se vězením od 8 dnů do 6 měsíců.

Je zjevné, že sebevědomý demokratický stát podobné zákony nepotřebuje, a pokud je nějaký stát má, vystavuje se nebezpečí, že budou využity i těmi, kteří ho usilují zprznit a zničit – což se taky stalo.

Proslulý zákon č. 231/1948 převzal koncepci „ochrany republiky“ s tím, že rozšířil okruh trestných činů a výrazně zpřísnil tresty.

Rušení obecného míru se mění ve známé „pobuřování“, přičemž k republice, samostatnosti, ústavní jednotnosti a územní celistvosti přibylo ještě „lidově demokratické zřízení, společenská nebo hospodářská soustava nebo její národní povaha“. Toto vymezení se pak opakuje i v dalších paragrafech (velezrada, sdružování proti státu atd.). Ze sazby jeden měsíc až dvě léta se stávají tři měsíce až tři léta. Navíc trestán bude i ten, „kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti umožňuje nebo usnadňuje šíření pobuřujícího projevu“.

„Hrubá neslušnost“ se mění v „hanobení republiky“. K odstavci 1 přibyl odstavec 2, podle něhož mnohonásobně vyšší trest dostane ten, kdo se činu uvedeného v odst. 1 dopustí „veřejně nebo před více lidmi“.

Trestné je nově např. i „nedbalé uchovávání státního tajemství“ (§7), jehož se dopouští ten, „kdo z nedbalosti dopustí, že se státní tajemství může stát (!) známým cizí moci nebo cizím činitelům“.

K „ublížení na cti prezidentu republiky“ přibývá „hanobení některých ústavních činitelů“. Týká se zákonodárného sboru, jeho předsednictva, výboru, komise, vlády, sboru pověřenců, člena vlády, člena sboru pověřenců.

§ 28 se týká „zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce“, jehož se dopouští ten, „kdo zneužije výkonu svého úřadu duchovního nebo podobné náboženské funkce k vykonávání vlivu na věci politického života ve směru nepříznivém lidově demokratickému řádu republiky“.

Díle tu už najdeme důvěrně známé věci (tenkrát ovšem novinky), jako je neoprávněné opuštění území republiky, poškozování zájmu republiky v cizině nebo hanobení spojeneckého státu.

Trestní zákon č. 86/1950 Sb. stavěl na tomto půdorysu a znamenal mj. další zpřísnění trestů (třeba zrušení možnosti udílet podmíněné tresty u řady provinění). V případě pobuřování se stanoví, že pobouřeny musí být „nejméně dvě osoby“. Některé trestné činy jsou opravdu kuriózní. Např. § 133 definuje „Zneužití vlastnického práva“: „Kdo úmyslně ohrozí obecný zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc vyšší hodnoty nebo větší hospodářské důležitosti, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až tři léta a trestem peněžitým“ (tak se pečovalo o to, aby lidé právě okrádaní o svůj majetek se o tento majetek i během toho okrádání pečlivě starali a loupežnický stát nepřišel zkrátka). Některé paragrafy jsou takové povahy, že je lze přišít komukoli: tak např. § 129, „nepřátelské jednání proti republice“: „Kdo úmyslně ohrozí obecný zájem jednáním nepřátelským lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky, které jsou zaručeny ústavou, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na dvě léta“. § 195 nese název „Ohrožení bojového ducha“.

Jak vidno, československý stát v letech 1948-1989 opravdu nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský. Jen se to tak nějak semlelo.

6. ledna 2008