ARCHIV

Robejškova trefa do diplomacie

Devátého května vyšel v Hospodářských novinách článek Petra Robejška "Nástroj moci? Jedině obchod!". Robejšek v něm navrhuje změnu popisu práce (české) diplomacie: " Úlohou velvyslance již není vyšťourávat tajnosti o stavu země. Tohle lépe obstarají špióni a novináři. Roli moderního velvyslance nejspíše popisují pojmy jako komunikátor, event-manager a vedoucí týmu ekonomických odborníků ". Současné uspořádání diplomacie, tak jak ho reprezentují Češi, považuje Robejšek za překonané. Plní úlohy, které ztratily význam. Mladý diplomat by podle něj měl v průběhu studií diplomatické akademie položit důraz na absolvování stáží v exportních firmách, i zkušenější harcovníci by si měli osvojit mediální trénink.

Vlastně tak zahraniční službu redefinuje na inteligentní proekonomický scénář, ve kterém budou mediálně nadaní a inteligentní lidé prodávat (skutečné či domnělé) přednosti Česka pro obchodní partnery.

Článku se nedá nic vytknout - Petr Robejšek je muž mimořádně systematického myšlení. Podle jeho vlastních slov v nedávném pořadu na ČT 2 si toho všimli už i v Černínském paláci a objednali studii, která tyto otázky dle všeho reflektuje. Bohužel zatím není k mání (pokoušel jsem se ji na ministerstvu zahraničí sehnat, leč bez úspěchu). Snad nebude odložena, jako řada jiných slušných studií, s úsměvem do šuplete a raději zapomenuta.

Stát se to může. I v článku zaznívá obava, že zahraniční politika Česka je "obětována stranickým programům, soukromým ambicím a sociálnímu zabezpečení úředníků".

Bohužel je to naprostá pravda a není to vina současného ministra. Kariérní řád ministerstva zahraničí je úděsný dokument. Dlouhodobě legalizuje zvůli, která může být na mladých diplomatech, nositelích koncepčních změn, kdykoli uplatněna. Při výjezdu do zahraničí jsou naprosto odkázáni na libovůli vedoucích úřadů a pokud je tito chtějí zničit, mohou tak učinit mnohem snadněji, než šéfové ve Sběrných surovinách. Nezúčastnění si jen ztěží představí, jak vypadá práce v cizině, ve které je člověk po dobu několika let podřízen sociálně či mentálně pokřivenému člověku, jehož personální činnost stovky či tisíce kilometrů vzdálené ministerské ústředí nezajímá. Dvacet čtyři hodin denně. Tyto případy bohužel nejsou žádnou vzácností.

Někteří velvyslanci jsou a byli alkoholici, kteří na svých postech zostuzují Česko, aniž je kdokoli kdy povolal k odpovědnosti. Řada politických konceptů ministerstva se neopírá o seriózní analýzu, ale o primitivní pletichaření řízené nízkými pudy. České ministerstvo zahraničí přinejmenším mezi lety 1996 - 2000 představovalo feudální tyranii, kterou bez úhony přežily jen osoby mimořádně pružné i na české poměry. Posty vedoucích ambasád byly přidělovány v lepším případě podle stranického klíče či minulých zásluh, v těch nejhorších prostě proto, že dotyčné úředníky na ústředí nikdo nemohl vystát, ale neodvážil se je vyhodit. V takových poměrech jsou hlubší změny utopií.

Pokud jsou takové poměry i nadále aktuální, Robejškův koncept se ztěží prosadí. Mohla by mu ovšem pomoci nějaká závažná událost, která by Čechy přinutila k vážně debatě nad definicí národního zájmu. Pouze po vytvoření nějakého souboru hodnot, který se stane vážně míněným kodexem, lze prosadit navrhovanou hlubokou restrukturalizaci. Pokud je mi známo, česká diplomacie takovým nástrojem, tedy respektovaným průsečíkem hodnot všech politických hráčů, dosud nedisponuje. Snad k jeho vzniku nebudeme potřebovat válku, pumové atentáty či ekonomické zhroucení. Robejškův scénář, který by pak mohl následovat, představuje pro naši diplomacii jednu z mála nadějných alternativ. Jak autor říká v závěru: "bylo by nerozumné vzdát se jedné z mála možností, které máme".

Zdeněk Švácha