Opovažte se nás bát!

Právo přineslo minulý čtvrtek pozoruhodný rozhovor s poradcem ruského prezidenta Sergejem Jastržemským. Týkal se skoro celý vztahu ČR a Čechů k Rusku. Názory pana Jastržemského jsou velmi výmluvné: možná je to tím, že v týmu Putinových poradců nejspíš nepatří k absolutní intelektuální špičce. Možná však, že mu křivdím, a že prostě úkol, který mu připadl, je nadlidský.

Sledujme úvahy pana Jastržemského (příznačné je, že abychom do nich vnesli logiku, je nezbytné pohybovat se od konce rozhovoru k jeho začátku):

Především je nezpochybnitelná skutečnost, že Rusko odvrhlo imperiální ambice. „Imperialistické ambice ať už carského Ruska, nebo SSSR se totiž praktikovaly s naprostou přezíravostí vůči zájmům obyvatelstva. Opakovat to nebudeme.“ (Vyvstává podezření, že by se Rusko tentokrát mohlo pokusit své imperiální ambice se zájmy obyvatelstva spojit, a to by bylo přece jen něco jiného).

Bez ohledu na to se podle Jastržemského ruská politika setkává v ČR s nepochopením a překrucováním. Nejde přitom jen o „rusofobii“ v českých médiích (přiznávám se, že ji sdílím): čeští politici opakovaně pana Jastržemského ujišťovali, že v Praze rusofobové nejsou a že oni nemají obavy z ruské politiky. Jedna věc jsou ovšem ujišťování a jiná zase skutečnost, že se ruských politiků „citelně dotýkají výroky českých oficiálních činitelů (jde asi hlavně o ministra zahraničí Schwarzenberga, bd), kteří se snaží zdůvodnit nutnost radaru v ČR jakousi ruskou hrozbou“.

Přitom daleko větší hrozbou by měly být USA, které (zřejmě na rozdíl od Ruska) „mají své dalekosáhlé zájmy“. Pan poradce hovoří o „myšlenkách amerického mesiášství“ (to od Rusa opravdu sedí) a o americké víře ve „zvláštní úlohu USA v mezinárodních vztazích“. Pro USA je prý „obvyklý vztah vazala a lenního pána“: tak už to na světě chodí, všichni ve všem holt nemohou být pány, zároveň San Marino i USA. A upřímně řečeno, vztah vazala a lenního pána je pořád lepší než vztah bárina a nevolníka, který jsme si už vyzkoušeli z té horší strany. Má totiž svá pravidla a stojí na závazcích obou stran.

Evropa americké nebezpečí tak nějak chápe: Rusku se podařilo dosáhnout významného úspěchu. V žebříčku států, které Evropané považují za nebezpečí, jsou prý až na třetím místě, za Íránem a Američany. Problém bude asi v tom, že vyčůraní Západoevropané ve své emancipační horlivosti cítí, že Amerika je pořád ještě o hodně silnější než Rusko, a že Rusko pro ně (zatím) nepředstavuje bezprostřední ohrožení. Až budou cítit potřebu emancipovat se od Ruska, bude už nejspíš pozdě.

Čistě samaritánskou roli Ruska pan Jastržemskij demonstruje na příkladu Podněstří: Rusové tam mají tisíc vojáků, hlídají jakýsi muniční sklad. Když je chtěli stáhnout, lehaly si ženy a děti na železniční koleje, aby tak nečinili.

Uvěřit tomuto mírovému zpěvu je poněkud obtížné vzhledem k úvodním fanfárám rozhovoru. Pan Jastržemskij hájí útočné výroku ruských generálů na adresu ČR a Polska. „Byli by to špatní vojáci, kdyby se vyjadřovali jinak. Vojáci se musí vyjadřovat co nejjednodušeji“ (což se jim opravdu povedlo). Náčelník ruského generálního štábu Balujevskij „má oficiální mandát (o tom nás pan Jastržemskij nemusí přesvědčovat, je jasné, že se pan generál nemůže bez svolení Kremlu ani uprdnout, bd) a dělá to po vojensku. Tedy nikoli po diplomaticku.“ Vojáci by tak nemluvili, kdyby nebyl vznikl „problém“: v takovém případě by „naši vojáci nikdy neotevřeli ústa a nikoho by ani nenapadlo mluvit o tom, že bychom zaměřili střely na Prahu či na Varšavu.“ Sama od sebe se nabízí paralela s rokem 1968: i tehdy vznikl problém – nebýt ho, zůstali by vojáci v klidu.

Problém Ruska je v tom, že s neúspěchem „sovětského“ experimentu se vyrovnává snad ještě hůře než kdysi Němci s krachem vilémovského císařství. Neschopnost podívat se na své problémy s odstupem je provázena příznačnou směsí ublíženosti a agresivity.

Rusové jsou po jakémsi dočasném rozvolnění už zase v bludném kruhu: nedokážou svůj rozsáhlý a poněkud nesourodý stát stabilizovat jinak než tak, že upřou jeho energii na vnější útočnost. Vnější útočnost pak zase přináší potřebu pokračovat ve „stabilizaci“ čím dál tím drsnějšími prostředky. Stejně jako kdykoli v minulosti, před bolševickým převratem i po něm, si nevědí rady ani s tím, jak udržet stát civilizovanými prostředky pohromadě, ani s tím, jak týmiž prostředky naplnit svou úlohu druhé světové velmoci, kterou jim nikdo neupírá. A je smutné sledovat, že se Rusko nedokázalo z tragického (vlastně tragikomického) vyústění bolševického experimentu nedokázalo vůbec poučit.

1. ledna 2008