indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

22.12.- 31.12.2007

Patnáct let poté

Následující řádky se opírají o zkušenost člověka, který byl „u toho“ víc než jiní: v roce 1990-1992 jsem byl poslancem FS, pak rok poradcem českého premiéra Klause. Jako poslanec jsem ovšem zastupoval málo vlivnou stranu, která trpěla nepřízní tehdejších mocných, a ke Klausovi jsem přišel vlastně až poté, co byly základní obrysy rozdělení státu dohodnuty. Proto nejsem schopen poskytnout nějaké pozoruhodné detaily, které by na události vrhly nové světlo, nýbrž jen pár obecnějších postřehů.

Je těžké nechat stranou historické okolnosti. Čeští politici stáli v roce 1918 před přetěžkým úkolem vytvořit životaschopný národní stát. Proto nabídli spojenectví Slovákům na základě umělé konstrukce společného „československého“ politického národa. Pro Slováky byla ta nabídka lákavá, protože v „Uherském“ království byli v posledních desetiletích vystaveni dosti brutálnímu útlaku. To byl pragmatický základ společného státu. Češi měli od té doby sklon považovat svou roli ve státě za čistě samaritánskou, a proto taky vedoucí. Slováci záhy pochopili, že „československá“ konstrukce je neudržitelná a usilovali o národní emancipaci v témže duchu, v jakém Češi usilovali o národní emancipaci ve staré monarchii. Češi tuto přirozenou snahu považovali za nevděk, Slováci české stanovisko za drzost (na čemž něco bylo).

Po osvobození z ruského jha začaly okamžitě problémy. Ukázalo se, že dokonce shodnout se na takových formalitách jako je jméno společného státu nebo jeho symboly je nesmírně obtížné. Rámec pro práci společné legislativy dávala komunistická ústava, která vůbec nepočítala s politickou pluralitou, a zato dokonale rozpracovala zákaz majorizace. V důsledku toho dokázal polistopadový parlament zablokovat všechna důležitá rozhodnutí, která nevyhovovala české nebo slovenské straně, ovšem za tu cenu, že prosadit nešlo vůbec nic. S hrůzou vzpomínám na dlouhá noční zasedání, během nichž se vedení parlamentu radilo a radilo, zatímco bezprizorní poslanci bloumali po setmělých chodbách potěmkinské bolševické instituce, kde nebylo místo např. pro kanceláře poslanců. Bufet i restaurace byly dávno zavřeny, nakonec proběhlo hlasování, které k ničemu nevedlo, a člověk byl vypuzen dvě hodiny po půlnoci do nehostinné postkomunistické Prahy.

První (převážně česká) disidentská garnitura, Václav Havel a jeho lidé, měla jakési mlhavé historické povědomí o neotřesitelných hodnotách předválečné čs. demokracie. Vůbec nechápali, o co jde, a dávali to svým slovenským kolegům najevo. Podařilo se jim nakonec rozštěpit VPN na mečiarovskou menšinu, která ovšem postupně získala drtivou podporu slovenské veřejnosti, a umírněnou většinu, která se spolehla na podporu z Prahy. To byla strašná politická chyba, která poznamenala negativně první léta samostatného Slovenska. Spousta schopných a inteligentních lidí (řady z nich jsem si vážil) se ocitla na pár let nebo navždy mimo hru.

Klaus a ODS záhy pochopili, že snažit se udržet společný stát nemá smysl. Klaus v tom byl rozumnější a tolerantnější než Havel a jeho lidé. Zároveň ale musel čelit problému s českou veřejností: jak jí to hořké sousto učinit stravitelnějším. Česká představa byla, že když se odděluje Slovensko, řežou do vlastního masa. Měl jsem pocit, že slovenští politici se snažili skloubit výhody samostatnosti a výhody společného státu a nechat přitom stranou nevýhody, což nejde. Výsledkem byla představa společného československého státu, jehož součástí bude samostatné Slovensko.

Klausovo řešení mělo problematickou stránku (za níž jsem jako jeho poradce spoluodpovědný, věděl jsem o tom, ale nedokázal jsem s tím nic udělat): my nejsme pro rozdělení, ale když Slováci jinak nedají (tj. nepřistoupí na naše představy o funkčním společném státě), nechť je po jejich. Aspoň pro českou stranu tak vznikla ne zcela korektní představa, že od společného státu se odštěpuje Slovensko. Zhmotnila se i v maličkostech, jako byl fakt, že si ČR ponechala původní československou vlajku. Mečiar proti tomu právem protestoval. V tom byl jakýsi kaz rozdělení, který na štěstí neměl (zatím) osudové následky. Dnes, poté, co se obě naše země staly součástí schengenského prostoru, se ukazuje, že se naštěstí neuskutečnila Čarnogurského představa: do Evropy společně, v Evropě samostatně, ale její pravý opak.

Konečné řešení bylo výsledkem vstřícnosti: Klaus rezignoval na českou centralistickou koncepci, Mečiar na koncepci „v jednotném státě samostatné Slovensko“ a shodli se na rozdělení federace jako na rozumném kompromisu. V tom je jejich společná zásluha, za kterou by si (i Vladimír Mečiar!) zasloužili nějakou středoevropskou Nobelovu cenu míru, pokud by existovala.

Očekávání, rozšířené v české veřejnosti, že Slovensko za svůj „nevděk“ krutě zaplatí, se ani náhodou nenaplnilo. Pro Čechy bylo rozdělení krátkodobě hospodářsky výhodné, Slovensko nás v reformním tempu nakonec předstihlo. Slovenské opozici chvíli trvalo, než se vzpamatovala z debaklu VPN, ale nakonec se to podařilo. Politicky mají naše země v současné době zcela opačné problémy: situace v ČR je poznamenána vleklým politickým patem, na Slovensku se každá politická garnitura setkává s emfatickým přijetím a opozice je na nějakou dobu marginalizována. Těžko říci, co je lepší nebo horší, obojí je problém.

Přesto, kdybych měl shrnout: V důsledku klidného rozdělení federace vznikly v našem regionu, zmítaném reminiscencemi a vzájemnými vinami, dva nové sousedící státy, které tímto dědictvím minulosti nejsou skoro vůbec zatížené, takže jejich vztahy jsou takřka idylické. I kdyby výsledkem rozdělení společného státu bylo jen toto, dá se říci, že se vyplatilo.

Kratší verze článku vyšla ve Sme 2. ledna 2008