ARCHIV

Klaus a Špidla: větší shoda, než tušíme

Premiér Špidla a jeho přátelé si snad v tuto chvíli myslí, že při schůzce v Lánech úspěšně vzdorovali snaze Václava Klause získat větší vliv na tvorbu politických rozhodnutí. Pokud ano, je tento dojem hluboce mylný. Zato předseda Topolánek má pravdu, když říká: „Našli jsme v některých věcech větší shodu, než tušíte.“ Jsou to věci sice „jen“ procedurální, ale pro budoucnost české demokracie mají osudový význam.

Podle článku 64 ústavy má prezident právo „projednávat s vládou a jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. Je na první pohled patrné, že schůzka v Lánech šla daleko nad toto vymezení. Zúčastnili se jí premiér, ministr zahraničí, předsedové obou komor parlamentu, předsedové všech parlamentních politických stran. Jejím řízením se pověřil prezident. Něco podobného se může konat jen na základě souhlasu všech zúčastněných a vytváří se tak závažný precedens. Zároveň se tím potvrzuje „vedoucí úloha prezidenta“ jako koordinátora české politiky. Účastníci vyslovili souhlas s pokračováním těchto sešlostí, Klaus navíc oznámil, že svolá schůzi zahraničních výborů a výborů pro evropskou integraci obou sněmoven. Hodlá tedy „koordinovat“ nejen exekutivu, ale i legislativu.

Koaliční politici Klausovy záměry naivně a bezelstně požehnali. V závěrečném komuniké lánské schůzky vyjádřili účastníci společnou vůli „přispět ke sjednocování pohledů na budoucnost EU“. Předseda US-DEU Mareš iniciativně vymýšlí, o čem by se mělo jednat příště. Přitom jediné, s čím mohli Špidla a spol. souhlasit, bylo projednání krátkého komuniké, v němž by zúčastnění doporučili občanům, aby se zúčastnili červnového referenda a řekli v něm ano Evropské Unii (To ovšem Klaus, Grebeníček a možná ani ODS nechtějí udělat). Se zdůrazněním, že se jedná o jednorázovou, mimořádnou záležitost.

Prezident si tak za nevědomé, ale zato mohutné vládní a parlamentní účasti vypracovává nesrovnatelně silnější postavení, než to, které je definováno v ústavě, a dokonce silnější postavení, než jaké měl za První republiky Masaryk. Vytvořilo se grémium, ne nepodobné někdejší Národní frontě, na němž se předjednávají otázky, jejichž řešení přísluší v demokratickém státě vládě a parlamentu. To je jakási legalizace kabinetní politiky. Její součástí jsou komunisté. Takže nám vznikla nová „pětka“: Špidla, Svoboda, Grebeníček, Mareš a Topolánek. Nové uspořádání české politiky navazuje na ty nejhorší tradice První republiky a let 1945-8.

Zdá se že Špidla a další účastníci schůzky podlehli tajemnému kouzlu, jaký má v naší politicky nezralé společnosti prezidentská funkce, a zapomněli, že na Libušině stolci nesedí dnes dobrý a nestranný monarcha, ale jejich nelítostný, mazaný a šikovný nepřítel, s nímž budou muset o každý milimetr politického vlivu svádět úporný boj. Že proti nim stojí nový hradní blok, silnější, než ten který kdysi tvořili oni: představuje ho Klaus, ODS a KSČM.

V postkomunistickém systému mají politici tradičně málo smyslu pro autonomii a práva slabších (mj. slabších politických protivníků). Silnější se snaží na úkor slabšího sežrat všechny možné posty a prebendy, od ekonomických po mediální. Proto je důležité, aby síly opozice a vládní koalice byly pokud možno vyrovnané. Pokud Špidlova garnitura neubrání své pozice, bude to znamenat předčasné volby, v nichž ČSSD ztratí třetinu mandátů a propadne rozvratu, KDU-ČSL se dostane na hranici volitelnosti a US-DEU zmizí z politické scény. Českou společnost ovládne na nějaký čas zcela bezkonkurenčně nový hradní blok. A pokud by snad ještě občané v červnovém referendu řekli NE Evropské unii, získáme patrně – i když zatím jen v přeneseném slova smyslu – společné hranice s Běloruskem.

Mladá fronta Dnes, 12. května 2003