Tečka za nepřátelstvím se nepovedla

Podpisová akce za neplacení poplatků u lékaře se setkala s jakýmsi nesouhlasem i u těch, kteří motivy signatářů chápou. Námitky byly víceméně formálního charakteru, v demokracii jsou ovšem formality podstatnou věcí. Je samozřejmě možné v určitém okamžiku šachové partie smést šachovnici i s figurkami ze stolu a pokračovat pěstmi, je to ovšem revoluční řešení. Revoluční řešení má své opodstatnění v zoufalé situaci, kdy všechny nerevoluční prostředky byly už vyčerpány a selhaly. Pochybuji, že se aktérům výzvy podaří zrovna o tomhle přesvědčit českou společnost.

Výzvu podepsala řada poslanců a senátorů, až na jednoho z ČSSD. Dávají tím najevo, že pravidla hry nevyhovují a je třeba volit jinou cestu. Teď má ještě šanci Ústavní soud: když ji nevyužije, je nejspíš třeba zlomit hůl nad „establishmentem“ jako celkem.

Jakási neúcta k pravidlům hry je pro dnešní ČSSD a jejího předsedu příznačná. Po problematické a nekorektně načasované Kubiceho aféře dospěli k závěru, že tedy i jim je dovoleno všechno: Car nám zasolil, i my mu zasolíme. Okřídlená Paroubkova věta „bez nás si ani ruce neumejou“ by měla být vytesána zlatým písmem do průčelí Lidového domu. Ve vztahu k vládní reformě, která prošla v parlamentu velmi těsně, ale prošla, provozují politiku sabotáže, velmi podobnou té, jakou prováděli komunisté v době první republiky. Cílem je základní prvky už odhlasované reformy znovu otevřít a zbourat, aby pak mohli vládu vinit z neschopnosti. Politiku je možné chápat buď jako hru s určitými pravidly, v níž se přijímá prohra i výhra, nebo jako manipulaci, jejímž účelem je zničení „nepřítele“. ČSSD pod Paroubkovým vedením zastává tu druhou, v podstatě neobolševickou koncepci. To, že jí k tomu ODS dala leckdy podnět, je nanejvýš polehčující okolnost, ne alibi. Co budou tito lidé dělat, až se probijou k moci, si raději ani nepředstavuji.

V této situaci vystoupil prezidentský kandidát Jan Švejnar s výzvou k „tečce za nepřátelstvím“, jak to interpretovali v sobotním Právu. Chce poskytnout alternativu, být prezidentem sjednocujícím, nikoli polarizujícím, prezidentem všech občanů této země. Nastal čas obrátit list za černobílým viděním světa a za sklonem považovat nositele jiných názorů za nepřítele.

Pan Švejnar je ve složité situaci. Kandiduje ho (last but not least) Jiří Paroubek, jeho soupeřem je Václav Klaus. Představiteli politiky, proti níž chce Švejnar bojovat, jsou oba. Co znamená být v této situaci sjednocující a nepolarizující? Pokud to myslí vážně, měl by do sjednocování zahrnout i přečetné stoupence Václava Klause, a to ne tak, že jim dá konečně prozřít, komu to podlehli, ale že uzná i Klausovi, co jeho jest.

Místo toho je těžké ubránit se dojmu, že jde jen o další sjednocení všech proti Klausovi a ODS. Všechna dosavadní skončila krachem. Sjednoceni mají být i komunisté, protože bez nich nemá Švejnar šanci. Komunisté jsou problematický spojenec ne snad pro svou ideologii, ale proto, že svým nacionalismem a isolacionismem lobují za ruské imperiální zájmy (ostatně sama ČSSD podmiňuje užší spolupráci s nimi tím, že se přihlásí k euroatlantické orientaci české politiky).

ODS se přitom pomalu zbavuje sarajevského syndromu a stává se o něco otevřenější než v minulosti: to, že udělali koaliční vládu, v níž sedí i zelení, je nepřehlédnutelný signál. Třeba by si zasloužili jakousi vstřícnost. Někoho by oslovila, někoho ne. Tak to na světě chodí. Nemělo by se to přehlížet. To, co zatím pan Švejnar předvádí, je jen opakování staré hry. Vstřícnost a sjednocování jen simuluje. Není těžké se sjednocovat s těmi, s nimiž jsme už sjednoceni.

Kdyby se Jan Švejnar pokusil vzít svá slova o sjednocování vážně, možná by nebyl zvolen. Ale pak by opravdu dal jakousi novou a reálnou alternativou k politické koncepci, postavené na nenávisti, k níž se vědomě či nevědomě hlásí Klaus i Paroubek, a zcela vědomě Filip.

Lidové noviny 18. prosince 2007