Komise pro lepší budoucnost

Našimi novinami proběhla zpráva, že v EU vzniká skupina, která má do tří let předložit návrhy pro budoucnost Unie. Povede ji bývalý španělský premiér Gonzáles, místopředsedy budou lotyšská exprezidenta Vike-Freibergová a šéf Nokie Jorma Ollila. Skupině se neúředně říká „Rada moudrých“ (oficiálně „Reflexní skupina“), není ještě úplná, protože předsednictvo si musí k sobě zjevně v duchu demokratického centralismu vybrat ještě až šest členů.

Podle Alexandra Vondry bude skupina pracovat především na tom, „co má Evropa udělat, aby ji nepřeválcovala Indie nebo Čína“. Jsou i další signály, že Indii a Čínu považují v Bruselu za nebezpečnou „výzvu“.

Nová unijní iniciativa vzbuzuje už na první poslech pochybnosti, které souvisejí se zvláštní situací, v níž se Unie po dočasném ochabnutí Ruského impéria ocitla. V novějších evropských dějinách (které jsou páteři světových dějin) vznikaly „nadstátní“ a nadnárodní útvary většinou pod tlakem dosti naléhavých okolností. Významnou roli hrály v minulosti anexe a cílené panovnické sňatky. Důvody byly tenkrát i později většinou nízce pragmatické. Vznešené myšlenky přicházely teprve dodatečně. Vznešená idea předem bývá podvod nebo planý idealismus (často obojí najednou) a to, co z ní vznikne, nestojí zpravidla za nic. Když někdo dojde k závěru, že pro vznik nadnárodních útvarů už naštěstí neexistují jiné než ušlechtilé důvody, je to nebezpečná iluze.

Pěkný příklad je OSN. Mělo být sdružením světových demokracií, opřené o demokratické a sociálně progresivní zásady. V praxi to byl hned zpočátku výstřední maškarní bál, na němž se v kostýmech demokracií promenovaly orientální tyranie (Stalinovo Rusko), latinskoamerické banánové diktatury a feudální státní útvary z Asie a severní Afriky. Těžko se přitom ubránit dojmu, že někde v druhém plánu stál pokus Rooseveltovy vládní garnitury rozdělit si se Stalinovým Ruskem oblasti vlivu na účet oslabených evropských velmocí. (Pokus ztroskotal na tom, že Stalin měl větší ambice a chtěl se po příkladu Adolfa Hitlera zmocnit celého světa. Naštěstí on i jeho nástupci byli příliš zbabělí na přímý konflikt a chtěli to zařídit tak, aby světovládu pro ně vybojovali jiní. To se jim nakonec stalo osudným.) Tento dvojí vklad do základů světové organizace způsobil její malou akceschopnost a poměrnou bezmocnost.

Naproti tomu základy toho, čím je dnes EU, byly položeny v době, kdy se západní Evropa, ohrožená Ruskem, potřebovala po válce zcelit nejprve hospodářsky a integrovat ve válce poražené Německo. To se stalo polovičatě a s hloupými řečmi, ale stalo se. To, že bez hospodářské a vojenské pomoci USA nemá tento konglomerát naději na přežití, věděl tenkrát v Evropě každý. Když ruský tlak po ochromení impéria polevil, dostala Evropa ve stádiu politické integrace roupy. Příkazem dne je dát kdysi pragmatickému uskupení ideální základy a emancipovat se od USA.

Ještě nikdy nevzniklo nic kloudného tak, že by se sešlo devět mudrců a vymyslelo budoucnost. Budoucnost vzniká v tomto slzavém údolí pod tlakem a z nezbytí. A co svět světem stojí, musí civilizovanější a bohatší útvary bránit svou civilizaci a své bohatství před těmi chudšími a méně civilizovanými.

Pro vznik budoucnosti u zeleného stolu je příznačné to, že je třeba si vymyslet i budoucího nepřítele (jako by těch současných nebylo dost). Pro reflexní skupinu (a nejen pro ni) to má prý být Indie a Čína. Hrozba má být zjevně především ekonomické povahy – záplava levného zboří, v níž se nakonec utopí evropský blahobyt. Je očividné, že problém je v evropském ideálu „sociálního státu“. Evropa se samozřejmě nemůže dostat zpátky na úroveň, na níž je dnes Indie nebo Čína, ale může ze svých bařtipánských socialistických představ trochu slevit. Možná že by to aspoň pro začátek stačilo.

Obě jmenované země mají ovšem, jednu velikou přednost: nejsou tradičně výbojné, nejsou zatíženy zamindrákovanými imperialistickými bludy o třetím Římu, po němž už žádný čtvrtý nebude.

Je opravdu zvláštní, že Evropa se nedokáže shodnout na nepříliš skrytých nebezpečích, které jí opravdu hrozí (islámský radikalismus, imperiální ambice Ruska) a cítí potřebu si vymýšlet nebezpečí umělá. Myslí si, že se s teroristy nakonec nějak dohodne? Má se snad stát normou to, co před časem udělal španělský premiér Zapatero, že si po krvavém atentátu v Madridu vykoupil (na jak dlouho?) klid nedůstojným opuštěním spojence, na němž bude i nadále závislá bezpečnost jeho země? A nenahlíží Evropa, že její závislost na energetických zdrojích z Ruska je něco, co by ji mělo znepokojovat přinejmenším stejně jako teroristické útoky v Londýně a v Madridu? Ovšem, mohou se utěšovat, že závislost je vzájemná. Jen je dobré vědět, že Rusové jsou na tom relativně lépe – totiž relativně ve smyslu té známé neslušné anekdoty. Není náhoda, že český prezident je přímo ztělesněním evropské ignorance, jak pokud jde o terorismus, tak pokud jde o Rusko.

Odpor Klause a ODS k Evropské unii je přitom nesmírně přehnaný, ale má jakýsi racionální základ: projekty toho typu jako je vymýšlení budoucnosti jsou nesmyslné a nebezpečné, protože s největší pravděpodobností dají vzniknout nějakému složitému ideovému instrumentáriu, které bude na první pohled souměrné a hezké, zkrátka ideální, a bude mít jen jednu jedinou nevýhodu: totiž že bude docela mimo realitu a k ničemu užitečnému nepoužitelné.

16. prosince 2007