Třicet dva hodin mezi psem a vlkem

2. června 1945 bylo v Novém Boru zmasakrováno devět německých civilistů. Stalo se tak proti vůli místních (již československých) úřadů a dokonce bez vědomí velitele ruské posádky. Mučení a následnou „popravu“ mají na svědomí samozvaní „vojáci“ čs. armády. O záležitosti jsme tu před dvěma a půl roky informovali. Autor informace Jan Tichý teď vydal útlou knížku (Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, Akropolis 2007), která se těmi událostmi inspirovala. Přináším tu z ní krátký úryvek. Považuji za hezké a velmi pozitivní, že se dnešní obyvatelé Nového Boru (ne všichni, přirozeně) před dvěma a půl roky v pietní vzpomínce přihlásili k zavražděným jako ke svým spoluobčanům a že se Jan Tichý k věci vrací v beletristickém zpracování. Události z roku 1945 jsou „nezvratné“. Co se stalo, odestát se nemůže. To neznamená, že by neměly být vzpomínány ve své hrůznosti a s lítostí, která je na místě.

Trhnu sebou, asi jsem na chvilku usnul, i když vím, že teď si to už nesmím povolit.

Mám hlavu v jejím klíně, Heide napolo sedí a opírá se o pelest. V takové chvíli neumím odhadnout čas. Někdy mám dojem, že se úplně zastavil, a nakonec zjistím, že uběhly třeba dvě hodiny. Musí ale být dlouho po půlnoci, protože roleta je zase vytažená a v pootevřeném okně pomalinku svítá.

Když mě Heide večer obejme a přivítá, stáhne zatemnění, jako by válka ještě pokračovala. A přitom jsou to už čtyři týdny, taky byla sobota, když ráno hlásili JE SECHS HODIN! – a v Praze začala revoluce.

Heide vždycky pečlivě zatemní ložnici, teprve pak rozsvítí lampičku na nočním stolku a položí fotografii muže v uniformě obrázkem dolů. Tohle VŽDYCKY ale znamená jen SEDMKRÁT. Když jsem večer přicházel, na futro nade dveřmi jsem inkoustovou tužkou přikreslil sedmou čárku.

O tom ona nic neví, někdy jí ten náš kalendář ukážu.

Jsme nazí jako děti. Ale jak se Heide nade mnou sklání, přikrývá mě svými medovými vlasy, schovává mě v provoněném stanu před světem, ukryla si mě jen pro sebe.

Vlastně jsem ještě nikdy neviděl, jak spí. I teď je vzhůru, měkce mě hladí – jako kdyby se mě dotkla motýlí křídla – a něco potichu brouká. Poznám začátek staré balady, museli jsme se ji naučit zpaměti:

...was soll es bedeuten,
dass ich so traurig bin,
ein Märchen aus uralten Zeiten,
das kommt mir nicht aus dem Sinn.

A zvenku se připojují ospalé ptačí hlasy.

Hned první noc, když jsem šeptal, že je rusalka z pohádky, šťastně se smála:

Rusalka ne, Petr. Já do-pravdy Lorelei.

Od začátku se mi líbilo, jak se mnou mluví, i když neumí dobře česky.

Říkala třeba, že mám pěkný, do-pravdy kulový oči, protože ty se pořád něčemu diví.

Jsme spolu jako vždycky na široké selské posteli s vyřezávaným čelem, pod obrázkem anděla strážného. Když byla malá, vypadala prý jako to dítě na úzké lávce nad propastí, proto si rodiče dali obraz zarámovat. Bydlí nedaleko, ale večer za dcerou nikdy nechodí. Naopak ona u nich občas přespí, aby nebyla pořád tak sama.

Ten zvyk se neodvážila změnit, nechtěla v matce vzbudit podezření.

Je mi dobře, náš čas se zase zastavil.

Ještě jí pořádně nevidím do obličeje, zašeptám aspoň její jméno, místo odpovědi slyším jen tichounké ŠŠŠ a ukazováčkem mi zamkne pusu.

Budu tedy poslušně mlčet.

Ani noc, ani den, přichází hodina mezi psem a vlkem, tak to říkají – i ptáci najednou zmlkli.

Měl bych už jít, ale nemám sílu vstát. Už se nemůžeme uvidět, Peter, ozve se najednou, používá častěji německou podobu mého jména, protože nedokáže vyslovit Ř. My spolu udělali... hloupou věc.

Okamžitě se proberu. Ale nevím, co na to říct.

Nikdy uvidět tady, ukáže prázdnou dlaní. Jsem pro to smutná. Hodně moc, do-pravdy smutná. Věříš, Peter?

Rychle se posadím, nešikovně do Heide vrazím, to jsem nechtěl, zašeptám, promiň, ona jen zavrtí hlavou, že ví, že se nic nestalo.

Sedíme proti sobě bokem, pevně ji chytím kolem ramen, držím se jako trosečník.

Co to říkáš, řeknu potichu, nevěřím, že to myslíš doopravdy!

Zapomněl jsem, obvykle mluvím německy, aby líp rozuměla.

Cos to řekla, opakuju a odfouknu si její vlasy z obličeje. To nejde, to je přece nesmysl. Co tě najednou napadlo?

Když viděla tvoje uniform – uniforma, pořád musela myslet, vysvětluje.

Večer jsem poprvé přišel jako gardista. Rudá páska s písmeny RG se jí vůbec nelíbila. Když jsem se chtěl pochlubit svou pistolí, odmítla se jí dotknout, hned to dej pryč, jako by se štítila.

Kvůli sousedům zavřela taky vnitřní okno a tlumili jsme hlas.

Vůbec to nechápala. Proč se chci na naší straně přidat aspoň k malé válce, když už ta velká skončila beze mě. Marně jsem vysvětloval, že právě ji přece nikdo nemůže považovat za nepřítele.

Máš něco společného s vérvolfy? Agitovala jsi někdy pro Hitlera? Byla jsi v jejich straně? Už mě nenapadaly další možnosti.

Jen vrtěla hlavou.

A... Fritz, když tady ještě byl?

Ne, taky ne, trochu zrudla. Do uniform musel přece, jako všichni.

Tak vidíš! A zbraně se štítíš – ty se nemáš čeho bát, přesvědčoval jsem ji. Ty ne.

Opravdu tak myslíš, Peter?

Zamyslela se.

Posraný válka, řekla pak tiše, ale rozhodně. Bere mi člověky. Fritzi – jeden, vzdychla, Peter – dva.

Zkoumavým pohledem se ujistila, že rozumím.

Sundej uniform, zase budeme jen spolu, rozhodla. Jako-by jeden.

A celou noc jsme byli skutečně spolu, JAKO-BY JEDEN.

Ještě před chvílí, schovaný před světem v hedvábném stanu, jsem na tu večerní hádku vůbec nemyslel, zapomněl jsem na ni.

Teď je tu znova.

Co tě to napadlo, opakuju.

Mlčí.

Chodím sem skoro denně, jen večer a tajně.

I když je Rusalka to nejdůležitější v mém životě, dobře vím, co se okolo nás děje. Řeči o zrádcích, co se zapletli s HENLEINOVSKOU VERBEŽÍ, ale neberu vážně. V novinách píšou, jak se brzo Němců zbavíme, že je pošleme tam, kam vždycky chtěli. CHCEME DOMŮ DO ŘÍŠE, před Mnichovem po tom přece tak toužili.

Jasná věc, ale Heide se to netýká!

Co tě to najednou napadlo, opakuju potřetí. A proč, vůbec ti nerozumím.

Taky dej fotografii zpátky, řekne, jako by neslyšela. I ten dopis. Kdyby u tebe našli...

Cože? Mám tu fotku teprve pár dní, nosím si ji jako talisman, nejcennější věc, kterou mám! Tady byla svobodná, řekla, když mi ji podávala, do-pravdy svobodná, jako teď.

Rychle se rozhodnu. Vstávám, už na sebe vidíme, musím se zakrýt zkříženýma rukama a couvám k židli, na kterou jsem večer naházel UNIFORM.

Dnes přijdu až pozdě, šeptám. Říkali, že bude nějaká akce... Ale určitě přijdu! Čekej na mě, Rusalko. A neusni!

Už dvakrát jsme se nedomluvili a klepal jsem na okno marně.

Pořád ještě sedí opřená o pelest, ale přitáhla si kolena k bradě, asi je jí zima.

Už se nesmíme uvidět, říká. Lorelei moc smutná. Proč nerozumíme, Peter.

Neptá se, jen to konstatuje.

Večer se vrátím, počkej na mě, opakuju. Zase budeme spolu, jako-by jeden, zdůrazním naše zaklínadlo.

Vidím, že se jí lesknou oči.

Chci ji pevně podržet, snad by nebyla tolik smutná, ale musím jít.

Večer se to přece spraví, určitě.

Nedovedu si představit, že už bych Rusalku neměl NIKDY UVIDĚT TADY.