Bezděčný autoportrét Václava Klause

Václav Klaus poskytl rozsáhlý interview Mladé frontě Dnes. Pozoruhodná je především jeho první část: týká se tzv. sarajevského atentátu, obecněji devadesátých let nebo přesněji řečeno toho, co Klaus pod devadesátými lety rozumí. A jak už to bývá, rozhovor poskytuje víceméně mimoděk i informaci o tom, jak ten, který ho poskytuje vidí sám sebe a svou roli v české politice.

Pokud jde o samotnou „palácovou revoluci“, jíž byl nynější prezident svého času odstaven, je třeba říci, že podnětem byla oprávněná nespokojenost jeho spojenců z ODA a KDU-ČSL i některých lidí v ODS samé s Klausovou tehdejší politikou. Nejde jen o autokratický styl vládnutí, navíc otřesený faktickým neúspěchem ve volbách roku 1996. Klaus sice hlásal ekonomický liberalismus, ale to, co vytvořil, byla jakási obratnější varianta dnešního Putinova Ruska: polostátní hospodářství, ovládané nedokonale privatizovaným bankovním sektorem a jeho prostřednictvím největší vládní stranou. Klaus, který byl vždycky přesvědčen o tom, že svobodná ekonomika je schopná posléze vygenerovat svobodu i v ostatních oblastech, tedy především v politice, projevil jistou malověrnost ve vztahu k vlastním teoriím a chtěl si pojistit politickou moc tím, že vláda bude moci podle potřeb škrtit a povolovat kohoutky, jimiž se do podnikatelské sféry nalévají peníze. S tím logicky souvisí i to, že on i jeho spojenci uzavřeli řadu jakýchsi tichých spojenectví s představiteli někdejšího managementu komunistické ekonomiky, kteří se nyní z výhodných výchozích pozic drali do soukromé sféry (je pozoruhodné, že řada těch lidí pak pohořela, a to nikoli proto, že by byli politicky odstaveni, Miloš Zeman neměl zábrany snad v ještě větší míře než Klaus). Když tato forma řízeného hospodářství po oslabení politických pozic ODS a jejího předsedy v r. 1996 začala haprovat, udělali Klausovi oponenti řadu osudových chyb, které vyústily na podzim 1997 v „sarajevský atentát“. Za záminku ke svržení tehdejšího premiéra si vzali neprůhledné financování ODS (ne že by to nebyl problém, ale financování politických stran byl problém všeobecně a nebyl to ani zdaleka problém hlavní) a akci provedli nejen v Klausově nepřítomnosti, ale dokonce během státní návštěvy v zemi, kde se tehdy bojovalo a pro Klause bylo obtížné zjistit, co se přesně doma děje, protože např. telefonní spojení fungovalo jen v omezené formě. „Převrat“ se povedl, ale cena nekorektního provedení akce, motivované oprávněnou nespokojeností s Klausovou politikou, byla na obou stranách veliká: vítězství Klausových oponentů bylo krátkodeché, během tři čtvrtě roku o většinu jeho plodů přišli a dnes z něho nezbývá vůbec nic. Velkou, i když skrze majestát jeho nynějšího úřadu snad méně viditelnou cenu však zaplatil i Václav Klaus. Podařilo se mu přežít svou politickou „klinickou smrt“ za tu cenu, že se z něho stal jakýsi zombie, který si sice podržel velký politický vliv a autoritu, ale od té doby už nepředvedl s výjimkou opoziční smlouvy (pozoruhodné jen jako technické a velmi krátkodeché opatření) nic politicky přínosného.

A teď to srovnejme s tím, jak celou věc vidí ve zmíněném rozhovoru sám Klaus. To, co se dělo od voleb v roce 1996, popisuje takto: „Byla nám uměle a s politickou ambicí naordinována ekonomická porucha, která nás přišla strašlivě draho,“ „vědomé obrovské zabrzdění našeho ekonomického růstu“, které vyvolalo „doprovodné problémy“. Tedy jakási sabotáž, spiknutí. Takové lehce paranoidní nazírání skutečnosti je příznačné pro narcistní jedince, neschopné podívat se na samy sebe z odstupu a přijmout i jen pouhou skutečnost, že na událostech, jejichž aktéry byli, se podepsali víc než jen vlastními dobrými úmysly. Výsledkem je logicky komplex zhrzeného a zneuznaného spasitele.

Klaus jmenuje i hlavní viníky, „bandu tří“: Tošovský (a skupina kolem centrální banky), Zieleniec, Lux (a KDU-ČSL). K nim se pak prý připojili Ruml a Pilip ve chvíli, kdy se jim zdálo, že je rozhodnuto, a dostali strach, aby jim neujel vlak.

Přitom samotný rozkol v ODS nahlíží Klaus celkem realisticky. Říká, že disidenti byli ve stranické špičce, v daleko menší míře mezi členstvem, a má pravdu: protiklausovské povstání v ODS mělo charakter palácového převratu, jeho aktéři sdíleli vědomě či nevědomě disidentské, aristokratické pojetí politiky, v němž na „lidech dole“, na členstvu, nezáleží. Nestačila jim lekce, kterou Klaus zastáncům těchto názorů uštědřil v letech 1991-2, kdy součástí jeho tažení za privatizaci OF v ODS bylo trpělivé získávání politického managementu na nižších stupních a nesčíslné cesty do regionů, mezi lidi. Byli přesvědčeni, že lid je od toho, aby následoval elity, a basta.

O Havlově úloze se Klaus vyjadřuje opatrně, možná až příliš. Rudolfinský projev např. je pro něho „součástí svým způsobem legitimního politického středu“, i když to bylo kopání do někoho, kdo už je na zemi, organická součást tehdy triumfující politické nekorektnosti (ve smyslu neslušnosti).

Významným dokreslením Klausova bezděčného autoportrétu je to, co říká o Tomáši Ježkovi. Tomáš Ježek byl a je jistě člověk chybující jako všichni smrtelníci, nechci ho glorifikovat. Klaus v té souvislosti říká: „Já jsem člověk, který z výroků jiných lidí něco snese… on (Ježek,bd) nemá odolnost tohoto typu. On není schopen přijmout racionální argumenty z mé strany.“ Klaus by ke každé Ježkově větě mohl postavit protivětu, ale neudělá to, protože nechce „zraňovat člověka, který není připraven hrát takovou otevřenou hru“. Už to samo o sobě je pokrytecké, protože tím Ježka pořádně „zraňuje“. Jenže to není vše, Klaus pokračuje: „Jeho postoje jsou založeny na jedné jediné věci – já jsem ho nejmenoval v roce 1992 ministrem pro privatizaci. Tečka.“ To je ovšem spekulace, navíc neslušná, protože i kdyby to bylo nakrásně pravda, nezbavuje to Klause povinnosti zabývat se Ježkovými názory a ne motivy, které ho k těm názorům, vedou: i kdyby byl „zraněn“ tím, o čem Klaus mluví, pořád ještě může mít vůči Klausovi pravdu.

(pokračování)

9. prosince 2007