 |
||||||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
26.11.- 1.12.2007 |
Esther Schapira o novém appeasementuNěmecká žurnalistka Esther Schapira uveřejnila minulý čtvrtek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung pod titulem „Muhabbet ví, co říká“ pozoruhodný článek na okraj estrádního pěveckého vystoupení německého ministra zahraničí Steinmeiera a německého zpěváka turecké národnosti Muhabbeta, které jsme měli před časem příležitost zčásti sledovat také ve večerních zprávách ČT. Přináším tu podstatné výňatky a malý vlastní komentář. Nejprve tedy ty výňatky: Politik smí přirozeně zpívat. I společně s rapperem v hudebním studiu. Jen nerozumím tomu, proč by to měl být příspěvek k sociální integraci mladých Němců. Buď jsou posluchači natolik integrováni, že vědí, kdo je pan Steinmeier: pak ovšem nepotřebují tohle cvičení ve zpěvu k tomu, aby se cítili jako plnohodnotní příslušníci německé společnosti. Anebo zemi, do níž se kdysi přistěhovali jejich rodiče a v níž se oni narodili, nikdy nepovažovali za vlastní: pak se ale budou cítit spíše vyloučeni, když je ujišťuje nikoli ministr vnitra, nýbrž ministr zahraničí, že do ní patří. A ti, kteří sní o mučednické smrti, nemohou být tak jako tak podobnými legráckami osloveni. (…) Frankfurt nad Mohanem je nejmultikulturnější město v Německu. V minulém roce mělo čtyřicet procent jeho obyvatel a dokonce sedmdesát procent nově narozených migrační zázemí. Nechci dopustit, aby liberální tradice mého rodného města byla zničena přívrženci totalitních ideologií a nechci mlčky strpět ani pohled na pravicové skiny v okovaných botách, ani pohled na ženy, které vedou městem v klecích z látky (v burkách, bd). Čím dál tím víc se mi nedostává té trpělivosti, kterou vyžaduje německý ministr zahraničí, když chce, abychom se bez rozčilení vyrovnali s tím, že jeho partner ve zpěvu Muhabbet schválil brutální vraždu holandského filmového režiséra Theo van Gogha. Já se rozčiluji. Nemohu se zbavit obrazu té záludné řezničiny. Theo van Gogh byl zmasakrován za bílého dne na ulici. Nic zlého netuše jel na kole do své kanceláře, pachatel na něho z bezprostřední blízkosti vystřelil, pak mu podřízl mačetou hrdlo a řeznickým nožem mu připíchl na hruď dopis: vyhlášení války Západu, osvícenství, nám všem. Beru to vyhlášení války vážně. Rozčilují mne ti, kteří je notoricky bagatelizují, ti, pro něž není pravda to, co pravda nemá být. I pro mne je obtížné připustit si, kolik intolerance a jaký potenciál násilí se mohl čile vyvinout z domnělé tolerance. Politici se však musí postavit skutečnosti tváří v tvář skutečnosti, a ne ji zamlouvat. (…) Ministr zahraničí nás nabádal, abychom nezavdávali příčinu k tomu, „že utrpí škodu ti, kteří si dovedou představit spolupráci s námi.“ Od toho okamžiku se ptám sama sebe: musíme být vděčni za to, že s námi komunikují, a kdo, prosím, jsou ti „oni“ a kdo jsme „my“? (…) Také proto považuji za špatné bagatelizovat Muhabbetovy výroky jako nezávazné privátní povídání. Ten mladý muž ví, co říká. Je plnoletý a má nárok na to, aby byl brán vážně. Všechno ostatní je rasismus. Neexistuje žádná kulturní preference pro netoleranci a také žádné polehčující okolnosti pro přecitlivělé chlapíky. Také já jsem ustavičně konfrontována s výroky, které považuji za nesnesitelné jako žena a jako demokratka – mimo jiné i s Muhabbetovými písňovými texty a ignorantskými ministerskými vyjádřeními. Appeasement je nebezpečná domýšlivost, protože jen stupňuje zběsilost těch, na něž se díváme s pedagogickou blahosklonností. Ustrašené uhýbání se vydává za toleranci. To je nejen zbabělé a amorální, protože se nesolidarizujeme s takovými statečnými kritiky jako je Ayaan Hirsí Alí, kteří s nasazením života obhajují vymoženosti osvícenství, ale je to zároveň taky hloupost. Radikální islám totiž čerpá svou sílu z naší slabosti. (…) Cesta od krajně populárních fantazií o muslimské velikosti k členství v teroristické síti Al Kajdá je dlouhá, ale na počátku stojí módní koketování s hesly a symboly radikálního islámu. Jeho dikce je podivná směs patetických nároků na nadvládu a myšlenky společenství, tedy zdůraznění islámu jako jediného pravého náboženství a solidarita toho, co nazývají „Umma“, totiž společenství všech věřících muslimů. (…)¨ Fronta v této válce probíhá mezi odpůrci osvícenství a jeho obránci – ne mezi islámem a Západem. Tak je definována hranice mezi „nimi“ a „námi“. (…) Strach před násilím excitované lůzy nesmí být v žádném případě argumentem. Jen když bráníme naši svobodu, budeme pro ni moci nadchnout druhé. Ne ustrašeným ustupováním. Kvůli vymoženostem osvícenství byli lidé upalováni na hranicích inkvizice. Proč by se však nemohlo to, co se podařilo křesťanství – totiž smíření víry a rozumu – prosadit i v islámu? Osvícenství musí být totiž vybojováno: ve vášnivých debatách, s houževnatou trpělivostí, s odvahou. Appeasementem, politikou chlácholení a vytěsňování naproti tomu posilujeme protivníky naší svobody.“ Potud paní Schapira. K jejímu článku, s jehož obsahem souhlasím (jinak bych si nedal práci s překládáním) mám jen jednu malou poznámku. V jednom bodě by chtělo toto užitečné uvažování ještě rozvést a upřesnit. Týká se osvícenství. Chápu, proč o něm mluví paní Ayaan Hirsí Alí, vidí to jaksi zvnějšku a osvícenství je konec, za nějž může náš svět uchopit, kde ji oslovuje. Nepochybuji o významu osvícenství, upřímně řečeno, ve světě osvícenství dnes stále ještě žijeme – přes všechny módní řeči o „postmoderní době“ atp. Je ovšem pravda, že teprve ono znamenalo „smíření víry a rozumu“? Osvícenství organicky vyrostlo z našeho náboženského přesvědčení. Rozum a víra se v naší křesťanské - nebo židovsko-křesťanské - civilizaci nikdy zásadně nevylučovaly. Pouze platilo a platí, že aby člověk mohl podrobovat život a svět kritickému zkoumání (tedy uplatňovat rozum), musí napřed něčemu věřit. Lidé, kteří umírali na hranicích inkvizice, neumírali za vymoženosti osvícenství, ale za svou víru, bez níž je osvícenství nesmysl. Já samozřejmě považuji křesťanství za lepší, vyšší, pravdivější než islám (a reformované křesťanství za vyšší a lepší než např. katolicismus). Kdybych si to nemyslel, tak bych na islám přestoupil. Myslím si však zároveň, že i přes tuto hranici je možná komunikace, protože i nepřítel je bližní; to, že je nepřítel bližní, je významnější, než že je nepřítel. Můžeme spolu komunikovat, a v této diskusi, vedené racionálně a bez nenávisti, mohu své přesvědčení, svou víru prohloubit. Můžeme si navzájem pomoci, být si navzájem užiteční. Pokud samozřejmě je k takovému rozhovoru ochota i na druhé straně. Jen mám jakýsi neurčitý dojem, že muslimové to mají daleko těžší než my. 2. listopadu 2007 |
|
|