Příklad, jak se nemá polemizovat

Pěknou ukázku polemiky, která je zároveň nevěcná a poněkud neslušná, předvedl v páteční Mladé frontě dnes pan Michal Štikar, právník. Jeho článek se týká případného osamostatnění Kosova. Nejprve uvádí argumenty, jejichž podstatnou část tu pro pořádek citujeme:

„Osobně mám velké sympatie pro kosovskou věc. Je těžké, když vám vládne cizí etnikum. I já jsem získal dojem, že jugoslávská, tedy de facto srbská vláda v kosovských oblastech v posledních dvaceti letech, i když nebyla fakticky utlačovatelská a určitě ne „teroristická“, byla poznamenána netaktností, nedostatkem porozumění, malichernou netolerancí a diskriminací až do té míry, že zášť kosovského obyvatelstva musela nezbytně směřovat k revoltě. I kosovští Albánci cítili, že v minulosti jim srbská vláda dala mnoho slibů, ale po těchto slibech následovalo jen málo činů, pokud vůbec nějaké.

K těmto hlavním stížnostem se přidaly i místní nepříjemnosti. Srbští úředníci a policisté, kteří nemluvili albánsky vůbec nebo jen velmi špatně, byli ve velkém počtu jmenováni do čistě etnicky albánských okresů, srbští zemědělští kolonisté byli podporováni v tom, aby se usidlovali na pozemcích předávaných v rámci pozemkové reformy uprostřed kosovské populace, pro děti těchto srbských vetřelců byly ve velkém budovány školy, obecně se věří, že srbské firmy dostávaly přednost při udělování státních zakázek a že stát poskytoval práci a pomoc Srbům mnohem ochotněji než kosovským Albáncům. Myslím si, že tyto stížnosti jsou do značné míry oprávněné. V těch dobách se u jugoslávské (srbské) vlády nedala zjistit ochota k nějaké adekvátní nápravě…“

Pak se autor článku vysměje „našim předním kavárenským intelektuálům“ a „našim a evropským intelektuálním elitám“ a prozradí jim, že výše uvedený citát, který údajně zrcadlí jejich názory, je z Runcimanovy zprávy Chamberlainovi z 21. září 1938, jen zaměnil „kosovský“ za „sudetoněmecký“ a „srbský“ za „český“.

Nejde mi teď o meritum věci: pokud jde o můj názor na statut Kosova, neuspokojil bych asi ani pana Štikara, ani ty, proti nimž se obrací. Myslím si, že tam, kde se doposud Západ i vojensky angažoval (Bosna, Kosovo), se měl zasadit o striktní etnické rozdělení oblasti, že rozděleno by mělo být i Kosovo, a albánská část spojena s Albánií, protože není důvod, proč by místo jednoho malého albánského státu tu měly být dva ještě menší. Takové uspořádání by sice mělo taky svá úskalí (možná destabilizace Makedonie), ale o hodně menší, než to nynější. Zároveň si myslím, že příležitost k takovému zásadnímu řešení už byla zmeškána a Kosovo zůstane do budoucna jednou z bolavých míst Balkánu a výhledově konfliktní oblastí mezi Západem a Ruskem.

Podstatná věc je technika polemiky. Za prvé, pan Štikar vůbec nejmenuje, s kým vlastně polemizuje, jen ty dotyčné uráží řečmi o „předních kavárenských intelektuálech“. To je polemika do vzduchu, a tedy pohodlná.

Za druhé a především, stav historického povědomí pana Štikara (a bohužel v tom u nás zdaleka není sám) je dosti žalostný. To, co napsal Runciman Chamberlainovi, je totiž do slova a do písmene pravda. Chyba obou těch pánů byla pouze v tom, že z toho vyvodili docela falešné závěry.

Předválečné Československo mělo daleko k onomu zázraku demokracie ve střední Evropě, za něž bývá svými apologety vydáváno. Trpělo zejména v národnostní politice spoustou vážných neduhů. Při tom při všem však bylo stokrát lepší než Hitlerovo Německo, a zároveň asi desetkrát slabší. A byl to spojenec Francie a přinejmenším potenciální spojenec Velké Británie. Za způsob, jakým se po první světové válce konstituovalo (se zahrnutím velkých čistě německých oblastí), nesly obě evropské demokratické velmoci spoluzodpovědnost. V Mnichově se jí ostentativně zřekly, a to ne z náhle probuzeného citu pro spravedlnost, ale ze slabosti.

Jejich rozhodnutí neznamenalo nastolení národnostní spravedlnosti ve střední Evropě, ale faktické vydání západní části ČSR (včetně čistě českých oblastí) zločinnému státu. Otevřelo Hitlerovi cestu k dalším anexím, které západní demokracie nedokázaly podstatně ovlivnit. Nepřineslo mír, který si od něj slibovali Chamberlain a Daladier, ale pouze malý odklad války. A fakticky znamenalo, že se Francie a Británie na dlouhá desetiletí do budoucna zřekly možnosti ovlivňovat situaci nejen v ČSR, ale vlastně v celé oblasti střední Evropy na východ od Německa.

(Západní demokracie mívají občas takové sebezničující nápady; způsob, jakým se nyní USA pokoušejí kultivovat pakistánský režim prezidenta Mušarafa, nese výrazně mnichovské rysy; Mušaraf jistě není žádný demokrat, ale je stokrát lepší než Ahmadínežád, Muhammad Umar či Usáma bin Ládin.)

Z toho všeho je zřejmé, že srovnávat situaci Srbska v roce 2007 se situací Československa 1938 je čirý nesmysl. Kde je tu jaký Hitler? Komu bude Srbsko vydáno, když přijde o území, z něhož mu do budoucna plynou jen chronické maléry? Autora článku v MfD prosím: srovnejte si jen etnickou mapu Československa z roku 1938 s etnickou mapou dnešního Srbska! A pak se jděte opláchnout studenou vodou, jak doporučujete v závěru svým nejmenovaným oponentům.

2.prosince 2007