O krok blíž k propasti

Rozkol ve Straně zelených se prohlubuje. Teď zasáhl už i poslanecký klub. Je sice otázka, zda Bursíkovi oponenti budou chtít riskovat odchod z vlády, v níž jim Topolánek nabídl tak výhodnou pozici – jenže Paroubek by jim jistě dal i víc, jen kdyby mu pomohli nějak zastřít fakt, že jeho budoucí vláda bude stát na spolupráci s KSČM.

Na nestabilitu a ustavičné problémy nynější vládní koalice jsme si za tři čtvrtě roku jejího vládnutí zvykli jako na jakýsi standard, s nímž se, podobně jako se svrabem nebo s blechami v kožichu, pořád ještě dá žít. Podvědomě důvěřujeme Topolánkovi, že se i napříště dokáže vypořádávat s problémy, které toto neklidné a nevyrovnané prostředí generuje. Člověk si zvykne i na šibenici.

To je ale nebezpečná iluze. Vzpomínám si na jakési vyprávění ze Škvoreckého Miráklu o odsouzenci na smrt z padesátých let, kterého jen tak pro legraci vždycky přivedli pod šibenici se všemi náležitostmi, a pak zase odvedli na celu. Už se tomu smál, jenomže když jednou tu legraci za úplně stejných okolností opakovali, skončila nejednou nestandardně – opravdu ho oběsili. Pokud věci půjdou dál dosavadním způsobem, podobnému překvapení se nakonec nevyhneme.

Krize pokračuje a zároveň se prohlubuje. Rozkol je ve všech třech koaličních stranách. V ODS je latentní, zato citlivou rukou ovlivňovaný z Hradu. Prezident Klaus dal už při vzniku nynější vlády expresis verbis najevo, že ji považuje za přechodnou. To nebyl odhad situace, ale jakýsi politický program. A v nynějším vedení ODS je spousta ambiciózních politiků (prvním místopředsedou Bémem počínaje), kteří jen čekají, až se úděl „přechodné“ vlády naplní.

Topolánek si navíc zhoršuje pozici svým pubertálním chováním: je velký rozdíl mezi hulvátským zupáctvím předsedy ČSSD, vypěstovaným dlouhou manažerskou praxí v hospodářské sféře minulého režimu, a Topolánkovým vyváděním. Paroubek je dokáže cynicky, ale zcela účelně používat jako politický nástroj. To, co předvádí premiér, je trucování nedospělce, kterému se věci vymykají z rukou, signál jisté bezradnosti a bezbrannosti.

KDU-ČSL, druhá koaliční strana, se topí až po uši v případu Čunek. Její předseda je formálně očištěn, rozhodnutí státního zastupitelství o záležitosti s úplatkem je právně jednoznačné, politicky vzbuzuje jakési pochybnosti. Navíc se kolem pana Čunka vznášejí bezprizorné miliony, z nichž kouká další možný malér. Přitom KDU-ČSL je v českém prostředí historicky strana nemilovaná a víceméně jen trpěná: většina české ateistické společnosti nenávidí křesťany a katolíky v první řadě (protestantskými církvemi pouze pohrdá). To stranu stmeluje v jakousi ublíženeckou jednotu, která ji občas – a právě v případu předsedy Čunka – vede k sebevražednému chování. Pokud ve vedení převáží snaha všemi prostředky protlačit odstoupivšího předsedu zpátky do vládních funkcí, postaví premiéra před neřešitelný problém.

Strana zelených je, jak se teď ukazuje, bezkonkurenčně nejproblematičtější politický útvar nynější koalice. Do parlamentu se dostala díky tomu, že se její vedení rozhodlo získat na svou stranu rozptýlené příznivce Pravdy a Lásky, levého i pravého, lehce anarchického liberalismu české provenience. Zatím všechny pokusy vytvořit po pádu OH pro tyto lidi nějakou platformu (dříve spíš pravicově orientovanou, ODA, US-DEU) se ukázaly být krátkodechými. Nyní se odrazovým můstkem těchto sil stala Strana zelených, která v mezivolebním období zmítala v krizi, měla jakousi voličskou podporu a totálně nemožné vedení. Díky reorientaci přitáhla bezprizorné voliče havlovského okruhu, kteří by jinak nejspíš zůstali doma. Je to odhadem 5 – 10% lidí, ale jejich role je podstatná: bez nich ovládne politickou scénu na trvalo rudý blok ČSSD a KSČM, který nás zavede zpátky tam, odkud jsme se před osmnácti lety s hekáním a funěním vybabrali – do Ruska.

Problém je – že Strana zelených, jak se ukazuje, jsou vlastně strany dvě: zjednodušeně řečeno strana paní Kuchtové a pana Stropnickéhona jedné, a strana pana Bursíka na druhé straně. To jsou výsledky poněkud neorganického naroubování havlovského anarcholiberalismu na zelený fundamentalismus. Jsem přitom přesvědčen, že valná většina voličů volila Bursíka, nikoli Kuchtovou. A Topolánek jako první politik ODS dokázal projevit vstřícnost a překročit sarajevský příkop. Byl to pragmatický a správný politický tah.

V této chvíli je mimořádně důležité zachovat v politice někoho, kdo bude reprezentovat těch 5 -10% bezprizorného voličstva někdejšího OH. Václav Havel už není prezidentem, a může to, co dělal dříve zákulisními intrikami, dělat otevřeně a přímo. Má za ty lidi odpovědnost a měl by jim svou politickou vahou nějak pomoci. I když chápu, že z nejrůznějších důvodů není možné ani žádoucí, aby se jim postavil do čela.

25. listopadu 2007