ARCHIV

Slavnosti populismu

Česká společnost je v zajetí populismu: poslanci mu podléhají, veřejnosti se to líbí a novinářská obec ji v tom podporuje. Naposled v aféře s poslaneckými byty.

Poslanecká sněmovna parlamentu před časem způsobem dosti nejasným rozhodla o přestavbě zchátralého malostranského paláce na poslaneckou ubytovnu. Rekonstrukce stála 250 milionů, vzniklo podezření, že byla výrazně předražena. V domě jsou byty o rozloze 35 až 98 m2, vybavení jednoho apartmá stálo prý cca 150 tisíc Kč. Z toho, co bylo vidět v televizi a na fotografiích v novinách, vyplývá, že jde o poměrně ohavné, studené, anonymní hotelové zařízení. Výhodou pro poslance je, že to mají blízko do práce. Nevýhodu nejlépe vyjádřila poslankyně KSČM Čelišová (jsou zjevně všelidské záležitosti, v nichž i komunisté uvažují jako normální lidé): „Když jsem se svými kolegy celý den ve Sněmovně, nemusím je vidět ještě večer doma.“

V okamžiku, kdy je rekonstrukce těsně před ukončením, zvedl se ukrutný mediální ryk. „Poslanci budou mít v bytech o 35 až 98 metrech čtverečních pohodu“! Jde prý sice o „obyčejné pražské minibyty“, ale „s neobyčejným výhledem na petřínskou stráň, s výjimečnou polohou v nejkrásnější části centra města a v renesančním domě, který má paměť několika století“.

Není mi jasné, proč by poslanci neměli mít pohodu a jak se v do kvality bydlení promítá „paměť několika století“. Podstatně zajímavější jsou jiné věci: byla stavba opravdu předražena? Byla nějaká reálná, konkrétní naděje, že palác lze zachránit před úplným zchátráním nějakým výhodnějším způsobem? Rekonstrukce historické památky bývá ovšem často nákladnější než stavba moderního domu, ale památky je přece třeba restaurovat i za tuto cenu. Místo toho se rozjela oblíbená lidová zábava: hon na nenažrané poslance. Tím ovšem vzniká docela falešný dojem.

Hlavní problém českých poslanců není v jejich nevázané touze po požitcích, ale v tom, že jim v drtivé většině úplně chybí politická prozíravost a občanská kuráž. V ožehavých věcech „národních“ zájmů jim nedělá potíže přizpůsobit se tlaku shora i zvnějšku a rozhodovat jednohlasně jako za totáče. Kdyby aspoň někteří z nich prozíravost a kuráž měli, člověk by jim i leccos odpustil. A hlavně: poslanci se snaží vyjít ve všem všudy veřejnosti vstříc (ODS šla ve věci poslaneckých bytovek dokonce tak daleko, že utajila jména členů svého klubu, kteří byty dostali: tím veřejně přiznala, že si myslí, že je za co se stydět, ale že zároveň není schopna nedělat to, za co je třeba se stydět). A občan má oprávněný dojem: tak tohle bych uměl taky. Dělají totéž, co bych dělal na jejich místě já, tak proč mají brát víc peněz a bydlet v hezčích bytech? Politik, který se chová nepopulisticky, je často nucen jednat tak, že se správnost jeho rozhodnutí prokáže s určitým fázovým zpožděním. Mezitím lidi znepokojuje, lidé se vztekají, nadávají mu, musí se jeho jednáním zabývat a zbývá jim o něco méně času, aby se mu dívali do kapsy a pod peřinu. A když se ke všemu ještě nakonec ukáže, že měl pravdu, nemají pak na to už ani náladu.

K tomu je třeba ještě připočíst populismus novinářský, jehož pěkným výronem je právě aféra s byty. Totiž snahu vetřít se do přízně veřejnosti, tj. oslovit její nižší pudy, a tlačit zprostředkovaně na poslance, ne aby se ve svém rozhodování chovali odpovědněji a statečněji, ale aby přizpůsobili svůj denní život životu „pracujícího lidu“. Tím pracující lid získá sebepotvrzení a sebedůvěru, aby tlačil na poslance a na noviny, védl je k tomu, aby se přizpůsobovali tomu horšímu, co veřejností cloumá. Po této sestupné spirále pak celá společnost pozvolna klesá na křováckou úroveň.

11. května 2003