Kdo za to může

Už od sklonku roku 1989 naši veřejnost znepokojuje jakási mučivá nevědomost o tom, co vlastně stálo za listopadovým převratem. Následující řádky, příspěvek k letošnímu výročí, jsou víceméně spekulace. Pokud je někdo kvalifikovaně vyvrátí, dostaneme se zase o kousek dál a budu spokojen.

Hned po listopadu 1989 se objevily spiklenecké teorie. Vyvolaly je nejasnosti v informacích o tom, jak vlastně převrat probíhal, a hlavně, kdo ho inicioval, „kdo byl za tím“ a kdo má o něj tedy taky největší zásluhu. Podle spikleneckých teorií to byly tajné služby: KGB, CIA, a ovšem – jak jinak – taky Mossad. Vysvětlení tohoto typu jsou produktem mužické mentality těch, kteří si je vymýšlejí: my chudáčci maličtí, jsme nakonec vždycky jen bezmocnou hříčkou v rukou mocných. Nenamlouvejme si, že záleží na nás (a tedy taky na tom, co v tu či onu chvíli uděláme). Nezbývá nám než se přizpůsobit, poslouchat - a kušnit. Všechny významné věci, které se na světě odehrají, jsou špinavost (obvyklý alibismus všech špinavců). Když pak chudáčci maličtí (obyčejně v žoldu nějakého mocného, např. v r.1945 pod křídly ruského orla) začnou opravdu dělat dějiny, chovají se jako zvířata. Národ zděšeně přihlíží a pro klid duše si namlouvá, že je to následek příčiny.

Spiklenecká verze má svůj pozitivní protějšek: hovoří se o cílevědomém tlaku Reaganovy administrativy, o ruské perestrojce, o domácích iniciativách (disidenti, studenti). Na tom všem samozřejmě něco je a je třeba je vzít v úvahu. Ale přesto – základní vysvětlení, které si neradi připouštíme, protože neuspokojuje naše sebevědomí a potřebu ideologizovat si dějiny – je to, že režim se sesypal sám od sebe. Řekl bych, že právě na demonstraci 17. listopadu, která uvedla převrat do pohybu, je to docela pěkně vidět.

Jaká byla výchozí situace: v Rusku vítězně postupovala Gorbačovova perestrojka: Rusové by tehdy byli možná rádi viděli nějaký projev dobré vůle na české straně, a rozhodně by naopak byli velmi neradi viděli nějaký malér podobný tomu, co se odehrával v Palachově týdnu - opět se naplňovala se poučka, že nejnebezpečnější chvílí pro špatný režim je, když se pokouší polepšit. Jejich pražští satrapové to věděli a ani trochu se polepšit nechtěli. Zároveň museli tušit, že bez Rusů to bude krajně obtížné.

O demonstraci 17. listopadu se v duchu dvou výše uvedených teorií soudí, že to bylo buď poslední zoufalé vzepětí zločinného režimu, nebo stejně zoufalý pokus někoho z vedení mocenských institucí řízeným malérem otevřít cestu perestrojce pod komunistickou kontrolou. Daleko pravděpodobnější je, že šlo o pouhou souhru náhod.

Mocenské orgány povolily studentskou manifestaci za účasti oficiálních mládežnických struktur. Policie dostala příkaz nechovat se pokud možno brutálně, ale za každou cenu zabránit tomu, aby se po skončení povolené části průvod přesunul na některé neuralgické místo v centru města (Václavské náměstí), kde by se na něj nepochybně nabalili další lidé. Proto nejprve provedli okázalou policejní mobilizaci, kterou znervóznili všechny, i sami sebe. Po skončení „manifestace“ pak nebránili tomu, aby průvod pokračoval dál, ale snažili se ho udržovat mimo choulostivou oblast. Ukázalo se, že ony dvě základní instrukce (nepustit průvod od centra a nezasahovat brutálně) se nedají najednou splnit. Když se díky jejich obratnému manévrování dav dostal na Perštýn, udělali tedy to jediné, co ještě mohli udělat. Zablokovali jeho aktivní jádro ze všech stran. Tím se velitelé zásahu dostali do slepé uličky, museli by ho tam vlastně držet pořád, jenže to samozřejmě nešlo. Nezbylo jim, než si vybrat: buď porušit instrukce a pustit lidi na Václavák, nebo porušit instrukce a zmlátit je na hromadu. Obě byly osudově špatné. Oni si vybrali pochopitelně tu druhou, rozhodli se po policajtsku. Režim tak dostal ránu z milosti, zhroutil se a jeho pád byl veliký.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že za naši svobodu vděčíme v první řadě těm vrtákům, co policejní akci veleli. Tím bychom jim ale přisuzovali příliš velkou váhu. Dostali nesplnitelné instrukce a splnili je tím nejhorší možným způsobem. Jinak než nejhorším možným způsobem se splnit nedaly.

To je, řekl bych, podstata události, kterou každoročně oslavujeme jako státní svátek.

18. listopadu 2007