Případ Nohavica

Jaroslav Hutka napsal písničku, v níž napadl svého kolegu v žánru Jarka Nohavicu za jeho (je třeba psát údajnou) spolupráci s StB. Písnička, soudě podle textu, nepatří k jeho nejpovedenějším. Je otázka, zda vůbec povedená být může. Problém (totiž problém Nohavica) ovšem zůstává, písnička sem, písnička tam.

K tvorbě obou zpěváků mám zcela osobní vztah, nejsem odborník v tom žánru. Hutkovy písničky se mi v době jeho krátké slávy líbily. Některé (ta lidová o smrti) se mi líbí dodnes. Taky mu nikdo neupře schopnost dát v té době, kdy si každý žil sám pro sebe, lidi dohromady (i když jen jako zpívající publikum). A konečně se mi zdálo, že je profík. Nohavicovy texty znám z neoficiálních nahrávek, které mi v druhé polovině osmdesátých let půjčily moje děti. Zdálo se mi tenkrát, že mu o něco jde. Že se zjevně Hutkou inspiruje (což se nesmělo, Hutka byl v emigraci). Že je to o stupínek slabší, ale co na tom sejde, hlavní je dobrá vůle. Dobrá vůle v té době vážila hodně. Že spolupracuje s StB, jsem pochopitelně nevěděl. Jeho novější věci neznám.

K problému donašečství se dá přistoupit takříkajíc obecně. Donašečství je jedna věc, umění druhá. Operní zpěvačka – konfidentka nebude kvůli svému konfidentství zpívat o nic hůř. Nedávno zesnulý Egon Bondy byl konfident, na hodnotě jeho textů z padesátých klet to nic nemění. Umění a morálka nesouvisejí tak, jak si to představují umanutí moralisté.

V Nohavicově (a v Hutkově) případě je ale těžké odmyslit si od toho, co zpívali, jakýsi – třeba nepřímý - protest proti hnusnému násilnickému režimu. Politické a morální gesto tvořilo součást jejich veřejného vystoupení. Pokud člověk protestuje a zároveň těm, proti nimž protestuje, donáší, vyvolává to u zasvěcených posluchačů trochu nespravedlivý dojem, že si z nich dělá srandu ( byť ve skutečnosti nejde o záměr, ale o selhání).

Pak je tu ještě jedna okolnost: Hutka si vybral svou cestu, a v jednom okamžiku stál před volbou: buď zůstat s tím, že si už ani neškrtne, nebo emigrovat s víc než nejistým výsledkem (své publikum si nemohl vzít s sebou). Přitom tvořícímu člověku bývá vymezen čas, který může být o hodně kratší, než je jeho fyzický život: jsou básníci, kteří prosluli jednou sbírkou, a potom, ať se snažili, jak se snažili, už na ni nedosáhli. Nebo komponisté jedné krásné opery. Hutka se vrátil z exilu a má problémy. Nohavica přes své styky s StB sklízí triumf za triumfem. Lidsky velmi dobře chápu, že to Hutku hněte. Všichni, co nad ním teď ohrnují nos, by to měli vzít v úvahu.

Bohužel, život je v mnoha ohledech zlý a nespravedlivý, a vzpoura proti jeho krutosti a nespravedlivosti nemá často valný smysl. Jsou v životě věci, které svou nespravedlivostí křičí do nebe, a přitom se s nimi nedá nic dělat. Útěchou budiž, že Hutkovy písničky z jeho velké doby nejsou proto ani o fous horší a pan Nohavica není proto ani o fous slušnější.

18. listopadu 2007