Udávat se nemá

Tento text vyšel v LN v malounko rozšířené verzi, s úpravami jsem vesměs souhlasil. Protože jsem líný člověk a nechce se mi je promítat do původní verze, dávám ji tu k dispozici. Honni soit, qui mal y pense!

Způsob, jak se po listopadu 1989 uvažovalo o „stínech minulosti“, velmi pěkně vystihla jedna Jiránkova karikatura. Na obrázku hovoří manžel s manželkou a ustaraně jí říká: „Co teď bude s těma chudákama ubohejma, co nám zničili život.“ Uvažování o agentech a agentství se velmi často pohybovalo v těchto dimenzích. Dobrat se důvodů, proč to ten či onen uvažující dělal, je skoro nemožné a k ničemu to nevede. Podstatné je jen, že je to uvažování naprosto nevěcné.

Základní důvody těch, co agenty tak či onak berou v ochranu, jsou: za prvé, obviňování vychází z materiálů StB, jenže StB byla zločinecká organizace, a tak, jako je nevěrohodná sama, je nevěrohodná i její dokumentace. Za druhé, zabýváme se jen malými rybami, vlastně ubožáky, zatímco ti větší, praví viníci (pracovníci aparátu StB a komunistických orgánů, které StB řídily) zůstávají nepostiženi. A za třetí, jde o uplatnění zásady kolektivní viny: vychází se v podstatě ze zápisu v registru svazků a nebere se v úvahu, že mezi agenty byly rozdíly – byli např. agenti horliví a dobrovolní, ale také nedobrovolní a záměrně nedbalí.

K tomu je nutno podotknout:

Za prvé: StB nebyla žádná zločinecká organizace (silácké výrazivo má zakrýt neochotu podívat se pravdě do tváře), ale policie, ovšem policie svého druhu, a fungovala jako policie. Jejím jedním podstatným úkolem bylo poskytovat nadřízeným orgánům věrohodné informace. Policie, která pracuje tak, že fakticky tahá sebe samu i nadřízené složky za nohu, by byla k ničemu, její velitelé i nadřízení to věděli a dokázali si v zásadě ohlídat, aby se to nedělo.

Za druhé: argument je směšný, je to, jako kdybychom řekli: nedaří se nám stíhat vrahy, tak jakým právem pronásledujeme zloděje? Stát, jehož občané by se řídili touto zásadou, by byl rychle rozkraden.

A konečně: samozřejmě, že mezi donašeči byly rozdíly: někteří donášeli horlivě a rádi, některé bylo třeba zlomit brutálním vydíráním. Příliš nevěřím, že by někdo donášel úplně dobrovolně: lidé vědí, že donášet (práskat, jak se říká lidově) se nemá a práskači se těší ve společnosti oprávněnému opovržení. Teprve když tuto věc vytkneme před závorku, můžeme začít mezi těmi, co se StB upsali, rozlišovat a hledat polehčující okolnosti, které tu případ od případu jistě jsou.

Lidové noviny 16.listopadu 2007