ARCHIV

Přísný metr na zbylou velmoc

I. Kdo za vše může

Při návštěvách nejen v rodné zemi jsem si mnohokrát ověřil zkušenost, že neznalost věci je přímo úměrná ochotě o ní vynášet definitivní, autoritativní soudy. Podívejme se do Bagdádu, právě zaživšího značné rabování oddanými následovníky Mohameda, který takovou činnost přísně zakazuje. Leč v tomto případě přehlížen je zločin a veškeré mravní rozhořčení je adresováno Američanům, kteří zločinu nezabránili.

Výtečně prospěla informace, že ministerstvo petroleje či jak se to přesně jmenuje, zůstalo nedotčeno (aha, válka kvůli ropě, to už přece víme dávno). Přehlédlo se však, že došlo též k pádu a totálnímu vykradení centrální banky. Vždyť zrovna probíhala bitva v údajně nepokořitelném Bagdádu, se ztrátami na životech ve vlastních řadách, a přece zcela nejhlavnější prioritou bylo takovým ztrátám zabránit - tak se vyjádřilo americké velitelství, nepociťující potřebu světu se příliš omlouvat. Když se prach trochu usadil, začali jsme se dozvídat (např. z týdeníku Time, 28.4.03), že vyloupení národního muzea bylo předem plánováno za značné asistence aspoň části jeho zaměstnanců, poskytnuvších přístup do trezorů. Zmizely vzácné originály na rozdíl od kopií a rovněž i muzejní archiv, který by umožnil zjištění jen částečně spontánní spouště. Ovšem výlučná je vina Američanů, jejichž motivy jedna česká komentátorka odhalila v jejich barbarské závisti a zášti vůči tak starodávné mezopotámské civilizaci.

Takové zatracování ignoranty a ignorantkami není vlastně tak špatné, když porovnáme k mentálním pochodům a počinům onoho druhu západních "elit" - oni intelektuálové, profesoři, církevní hodnostáři, mediální tvůrci - s všemožnými informacemi k dispozici, ne však ochotou zabývat se realitou, skutečným stavem věcí.. Bývá mi pochybným potěšením se s takovými typy potkávat téměř denně. Mezi zářné výjimky patří Jean Bethke Elshtainová, profesorka etiky na chicagské univerzitě. Ve své nové knize Just War Against Terror ("Spravedlivá válka proti teroru", Basic Books, 2003) se zabývá ochotou těchto politicky korektních myslitelů přejímat slovník a argumentace teroristů: vrahy (murderers) proměnili v mučedníky (martyrs), zmizel rozdíl mezi smrtí úmyslnou (útok na mrakodrapy v New Yorku) a neúmyslnou (když některá z chytrých bomb nenašla svůj cíl, třeba proto, že Rusové vybavili Saddáma novinkou, jak takovou přesnost mařit).

Velký důraz se klade na údajné pronásledování a démonizování muslimů v USA, vzdor tomu, že všichni představitelé, od Bushe dolů, zdůrazňují, že to není tažení proti islámu. Je ovšem neoddiskutovatelné, že tímto druhem terorismu se výlučně zabývají vyznavači Alláha a bylo by přímo surrealistické, byť ovšem politicky velice korektní tuto skutečnost nevnímat. Být mezinárodní teror výlučnou doménou mormonů či luteránů, rovněž bychom se přece takové unikátnosti povšimli. Převládá neochota, nechuť nahlas se zmínit o náboženské motivaci teroru. I když by bin Ládin a celá Al-Kajda sebehlasitěji oznamovali svůj záměr zničit všechny bezvěrce, zabít všechny Američany, ono se jim nevěří, jejich svatosvaté sliby a činy se přehlížejí. Slovy odvážné autorky Elshtainové, v univerzitních a církevních debatách "vždy to nejhorší vysvětlení se přisuzuje americkým motivům, a to nejlepší motivům těch, kteří na nás zaútočili."

II. Jak je vyzbrojena supervelmoc

Islám sice pokládá vytváření soch za hřích, ale Saddám jich poručil zhotovit požehnaně - jak počtem, tak obřími rozměry. Saddám se rovněž zasloužil o rekordní, zdaleka největší počet zabitých muslimů. Multivrah, tyran z nejznamenitějších, ale tyran to jeden z nás a teď ta potupa pro celý arabský svět, který se ho nedovedl sám zbavit a úkol svižně zastal nenáviděný Washington. Nelibost značně sdílí sladká Francie, jež se v OSN tolik bránila prosazení sankcí proti Saddámovi, svému příteli a přednímu obchodnímu partnerovi, a teď po jeho pádu neméně značně usiluje, aby ony sankce, dřív tolik kritizované, zůstaly v platnosti. Marná sláva, americké vojenské vítězství je porážkou Francie, vzdor pokračujícím pokusům de Villepina o její přebásnění.

Ať už americký, třeba hodně pošetilý pokus zavést demokracii v Iráku dopadne jakkoliv, stav vojenské moci ve světě je jednoznačný. Cituji z potěšujících údajů (Gregg Easterbrook, The New York Times, 27.4.2003): Žádná vojenská moc se svou silou ani zdaleka nepřibližuje té americké a tak to zůstane nezměněno po řadu let. Washington má k dispozici devět supermateřských letadlových lodí a brzo jich bude mít deset a žádný jiný stát nemá ani jednu. Rusové se o cosi takového mínili pokusit a projekt vzdali v roce 1992. Bezpředmětná by byla snaha pouštět se do výstavby flotily, kterou by americké ponorky během prvních pěti minut poslaly ke dny. Hon s výstavbou loďstva, po staletí charakterizující soupeření předních států, je u konce. Americká převaha ve vzduchu je tak značná, že případný protivník raději vůbec nevzlétne. To byl případ Srbska v roce 1999 a teď Iráku v roce 2003. Jedině Američané mají letadla nepostřehnutelná radary (tzv. stealth - dva typy bombardérů, B-1 a B-2, a jeden typ stíhačky , F-117), letadla AWACS a JSTAR, nikdo jiný nemá tak přesné rakety vzduch-vzduch a vzduch-země. V pozemní válce jedině Čína by mohla mít ambice postavit se proti americkým tankům (9.000 Ml Abrams), aniž by ale obstála proti bezpilotním výtvorům Global Hawks, přesně se trefujícím z výše 20 kilometrů. A žádný stát ani zdaleka nepřibližuje stavu americké technologie elektronické a tzv. data management.

Vývoj tohoto druhu elektroniky stále pádí vpřed, poněvadž Pentagon si spočítal, že tohle je pokrok daleko lacinější než stavba letadel a lodí. V pozoruhodné studii "The Unmanned Army" (The NYT Magazine, 20.4.03), autor Matthew Brzezinski charakterizuje právě uskutečněnou válku v Iráku jako tu zcela první v éře informatiky, kdy technologie command-and-control dominovala bojišti. Představa armády bez vojska, války na dálku, dotekem knoflíku, přestává být pouhou chimérou .Mrazí mě pomyšlení, co by si asi s takovou převahou byl dřív počal Sovětský svaz a teď i Putinovo Rusko. Jak by se nadmuly některé někdejší koloniální mocnosti.

Na závěr dvě zprávy. Tou dobrou je zjištění, že závod ve zbrojení (vždy "horečném", slovníkem komunistů) je u konce. Tou méně dobrou je paradox, že americké vítězství ve vývoji konvenčních zbraní, jimž ostatní státy nemohou konkurovat, se stane popudem získat zbraně atomové, pokud je již nemají. Hrozbou jaderného výbuchu lze pak pořádně bouchnout do stolu a vymáhat jinak nedosažitelné ústupky. Čili přesně nynější záměr severokorejského diktátora.

A kdo za všechno může? Přece Amerika, správně jste uhodli.

Ota Ulč