ARCHIV

Zasloužilým dovoleno

V románu Victora Huga „Devadesát tři“, který jsem jedním dechem přečetl v pubertálním věku, je popsána mimo jiné tato scéna: v podpalubí válečné lodi, plující proti revoluční Francii, se díky nepozornosti obsluhy uvolní dělová koule; hrozí nebezpečí, že plavidlo bude nenapravitelně poškozeno. Provinilec svede s kulí dlouhý heroický zápas a nakonec se mu podaří ji znovu upevnit. Nato ho jeho velitel nejprve vyznamená (za odvahu a obratnost při likvidaci nebezpečí), a pak dá zastřelit (za to, že nebezpečí způsobil).

Tento z prstu vycucaný příběh má zřejmě vykreslit jakýsi rigidní a nelítostný smysl pro čest, typický pro šlechtické kontrarevolucionáře. Vybavil se mi v souvislosti se zprávou, kterou přinesly české noviny v předvečer summitu NATO a která si nezaslouží být tak docela zapomenuta. Pražský soud přerušil proces s někdejším velitelem vojenské špionáže stalinistického Československa Oldřichem Kvapilem. Kladlo se mu za vinu, že v listopadu 1951 zastřelil čtyřmi výstřely na čs. státní hranici, přesněji řečeno deset metrů za ní na německé straně, rakouského občana Štefana Kollmanna. Kollmann byl agentem čs. bolševické rozvědky a údajně pracoval i pro druhou stranu. Soud dospěl k závěru, že zdravotní stav obžalovaného neumožňuje ani jeho účast při soudním řízení, ani případný výkon trestu. Není důvodů soudu nevěřit, pan Kvapil zjevně brzy stane před soudem, kde se mu dostane spravedlnosti se vším všudy. Zaujala mne jiná věc.

Na soud i na veřejnost se obrátili dva Kvapilovi staří kamarádi, někdejší předseda Svazu bojovníků za svobodu Čermín a generál Procházka, který kdysi proslul plánem na obnovu pohraničních pevností z roku 1938. Podpořili Kvapilovu žádost o milost s tím, že byl za druhé světové války jedním z nejzasloužilejších a nejstatečnějších generálů východní fronty.

To je opravdu zvláštní logika: když se člověk jednou zaslouží, může si pak leccos dovolit: například nejen sloužit zločinné moci, ale dokonce v jejích službách za víc než podezřelých okolností zabíjet, navíc na území cizího státu. Je to jakýsi zrcadlový protějšek k Hugově příběhu: když se člověku jednou podaří zachytit uvolněnou dělovou kouli, může pak po zbytek života koule uvolňovat s tím, že jeho počínání bude hodnoceno s ohledem na minulé zásluhy. Je zjevné, že na lodi, kde platí taková pravidla, bude hlavní starostí námořníků uskakovat před uvolněnými koulemi. Dřív nebo později, vlastně spíš dřív než později, půjde ke dnu.

A v zemi, kde vládnou podobné představy o poměru mezi zásluhami a spravedlností, se musí občan, kráčející v tmavé noci na opuštěném místě podle hřbitovní zdi, třást dvojnásob. Nedej bůh, aby ten, kdo mu vrazí kudlu do břicha, měl nějaké minulé zásluhy! Pak by se pozůstalí spravedlnosti nejspíš nedovolali.

…

A ještě malé post scriptum: Oldřich Kvapil údajně trpí arteriosklerózou mozkových tepen. Je pozoruhodné, že choroba, která mu brání účastnit se soudního řízení, mu nezabránila pronést v březnu t.r hlavní projev na vzpomínkovém večeru u příležitosti založení čs. jednotky v SSSR. Na svou chorobu je dědoušek dosti čiperný. Doufejme jen, že dnes už mu to tak nestřílí.

23. listopadu 2002; psáno pro české vysílání BBC