Jiří Paroubek v USA

Jiří Paroubek hovořil na své cestě do USA s českými novináři. Stalo se tak poté, co jednal ve Washingtonu s představiteli protiraketové agentury, ministerstva obrany a Demokratické strany.

Odpůrcům základny podle něho nejvíce vadí, že by se mohla stát terčem teroristů (neřekl tedy výslovně, že to vadí jemu). On sám považuje nebezpečí z Íránu (mluvil o nebezpečí z Íránu obecně) za virtuální realitu (Íránci prý nikdy nebudou mít nějaké hromady raket, pokud vůbec budou nějaké mít). A když tu v budoucnu íránské rakety budou, je ČSSD připravena své stanovisko modifikovat. Ne ovšem hned zítra – nejdřív tak za sedm až deset let.

Předseda ČSSD si tím vysloužil u části českého tisku výtku, že jakoby modifikoval své stanovisko, ale že ve skutečnosti to, co řekl, fakticky znamená, že protiraketový systém u nás prostě nebude.

Je pravda, že jeho výroky obsahují spoustu protimluvů: za prvé, jak může vědět, že vhodná chvíle pro modifikaci stanoviska (tj. chvíle, kdy Írán bude mít rakety) nepřijde dřív než za sedm až deset let? Za druhé: protiraketový systém nepředpokládá, že by Írán měl hromady raket, jak se Paroubek snaží veřejnosti namluvit. Naopak, pokud by snad Írán měl opravdu hromady raket (jako je má např. už teď Rusko), bude stávající americký systém naprosto neúčinný. A konečně, každý soudný člověk musí nahlédnout, že začít budovat protiraketový systém v době, kdy už Írán ty rakety má, je nesmysl: odpálení rakety trvá pár vteřin, vybudování systému pár let.

Kritika, které byl předseda ČSSD vystaven, není však úplně věcná. Především, pan Paroubek má pravdu, když tvrdí, že neřekl nic nového, jen zopakoval své dřívější stanovisko. Za druhé, pan Paroubek je člověk, pokud jde o ideje a o zásady, velmi pohyblivý. Mnohokrát to už veřejnosti předvedl. Nelze ho brát s plnou vážností ve všem všudy za slovo (v něčem ano). Podstatné je, že si prostě ponechává otevřená dvířka k ústupu. Mohu své stanovisko modifikovat, zní prvoplánové sdělení. To, že se tak stane až za sedm až deset let, je v druhém plánu. Zajímavé v této souvislosti je, co prohlásil jeho místopředseda Sobotka: stanovisko k radaru je záležitost sjezdového usnesení, a to může změnit jedině sjezd. Ten další je v roce 2009. Přitom 2OO7 + 7 není 2009.

Problém pana Paroubka totiž vůbec není, že by byl zarytým, fanatickým odpůrcem radaru. Problém pana Paroubka je v tom, že je mu to úplně fuk. Pan Paroubek je dokonale cynický. Ví velmi dobře, že západní velmoci nedisponují mechanismy, kterými by mohly zlomit odpor politických remcalů. Kdyby to nevěděl, dával by si pozor stejně, jako si ho dával před listopadem 1989, kdy Rusko, ke kterému jsme tehdy patřili, těmito mechanismy disponovalo. Za druhé ví, že členská základna ČSSD naproti tomu disponuje spolehlivými mechanismy na to, aby ho dokázala z jeho postu vykopnout, pokud s ní nebude v souladu. A že mezi jeho „přáteli“ je spousta takových, kteří se už na uvolněné místo třesou. Musí proto držet linii, která mu u členstva pomůže a vzhledem ke spojencům neznamená žádné vážné riziko. Kdyby se situace náhodou změnila, udělá politický kotrmelec. Nebo dva. Nebo tři. Prohlášeními, jako je to, které učinil v USA, si pro něj vytváří prostor. Kotrmelce se nedají dělat proti zdi. Hierarchie pana Paroubka je: zájem předsedy strany na prvním místě. Zájem ČSSD na druhém místě. A zájem ČR, velmi podstaný na čestném třetím místě.

Tento způsob politiky je sice v nejvlastnějším slova smyslu „pragmatický“, ale zároveň je to velmi přesvědčivý důvod pro to, aby se pan Paroubek pokud možno už nikdy nevrátil k vládnímu kormidlu. Zatím to ovšem vypadá tak – aspoň podle růstu preferencí ČSSD v průzkumech veřejného mínění - že jeho mírně pošramocená pozice v čele strany se bude znovu upevňovat. A členská základna ČSSD je sice zatím poměrně skrovná, ale přesto (nebo právě proto) se jí doposud vždy podařilo zabránit vedení provozovat rozumnější politiku (pokud mělo cukání se o to pokoušet) a naopak podpořit je v jeho horších plánech a sklonech. Pan Paroubek si naplánoval setrvalost svého odporu k radaru minimálně na 7 – 10 let. Kdyby se to hodilo a ve straně by nenarazil, změní ho hned zítra. Pokud se to hodit nebude a ve straně narazí, nezmění ho nikdy. Protože jinak by to poškodilo jeho pozici.

To je svým způsobem úplně normální. Co naopak normální není, je to, že to velké většině české veřejnosti vůbec, ale vůbec nevadí.

11. listopadu 2007