Čunkův pád

Pokud se chceme rozebrat v celém případu, je na prvním místě otázka, nakolik může být vicepremiér opravdu v trestně právním smyslu vinen. Jeho první problém (případ údajného úplatku) je nepřehledný, stojí na nepřímých důkazech a na svědectví, které mi nepřipadá příliš důvěryhodné. Potíž je v tom, že důvěryhodně se k věci nevyjádřil ani sám Čunek. U druhého problému (se sociálními dávkami) je otázka, zda se vůbec jedná o trestný čin. Čunka však politicky mohutně kompromituje, zejména když se spojí s otázkou, kde vicepremiér vzal na své poměry tak úctyhodný balík peněz. Bylo by dobré, kdyby se případ dostal před nějaký solidní soud. Pokud bude zbaven své politické přítěže, octnou se „orgány činné v trestním řízení“ ve složité situaci, protože není povinností pana Čunka dokázat, že k penězům přišel legálně, nýbrž povinností těchto orgánů dokázat opak. I z toho hlediska byla Čunkova rezignace z věcného i politického hlediska nevyhnutelnou. O tom, že by mohl být odsouzen, zatím dost pochybuji. O tom, že by se mohl znovu vrátit na politické výsluní, taky.

ČSSD teď žádá, aby vláda odstoupila. Důvodem je její nečinnost a neschopnost. Pokud to vláda neudělá, vyvolají sociální demokraté hlasování o nedůvěře. Těžko se zbavit dojmu, že trochu opožděně – totiž v situaci, kdy se vládě konečně podařilo zbavit se obtížného člena. Premiér by byl asi postupoval rozhodněji, ale nechtěl riskovat roztržku v koalici, a KDU-ČSL trvalo tentokrát obdivuhodně dlouho, než pochopila, že má problém. Bez ohledu na to opozice právě ztratila velmi šikovný instrument, jímž bylo možné tlouci koalici po hlavě.

Čunkova aféra se teď přesouvá na stranickou úroveň. V úterý se ukáže, co bude. Pokud Čunek nerezignuje i zde, bude s ním muset Topolánek jednat jako s koaličním partnerem. KDU-ČSL i její poslanecký a senátorský klub se budou dále rozkládat a podpora vlády v Poslanecké sněmovně znejistí. Dá se taky očekávat další propad preferencí strany. Pokud by v důsledku toho KDU-ČSL vypadla z okruhu parlamentních stran, získá postkomunistický rudý blok výraznou a asi taky dlouhodobou převahu nad koalicí.

Nepůjde to ovšem tak rychle, jak si snad představuje předseda ČSSD. V nadcházejícím hlasování o nedůvěře má ještě opozice velmi malou naději na úspěch. Dojde k němu ve chvíli, kdy se vláda aspoň částečně stabilizovala. K úspěchu by přitom bylo nutné, aby se aspoň jeden klub rozštěpil. V případě ODS je to v podstatě vyloučeno (Tlustého frakce je oslabena, nemá už zjevně podporu ani na hradních výšinách, a její členové ostatně vyloučili, že by mohli vládu potopit – ve straně by jim to zjevně neprošlo). Strana zelených je sice rozpolcená, ale poslanecký klub je relativně jednotný (taky je třeba vzít v úvahu, že voličská podpora náležela Bursíkovi a jeho lidem a ne nějakému panu Stropnickému a zeleným fundamentalistům). V KDU-ČSL oznámili „váhání“ poslanci Hovorka a Carbol – zařídí se podle toho, jak se zachová úterní konference k Čunkovi. Jejich postoj je pro pozorovatele zvnějšku naprosto nesrozumitelný – co má vláda a koalice společného s rozhodováním orgánů KDU-ČSL o vnitrostranické záležitosti? Je taky otázka, zda se jen zdrží hlasování (což by bylo prázdné gesto), nebo se připojí k vyslovení nedůvěry. Ani v tom případě by jejich hlasy nestačily, protože je vyloučeno, že by pánové Melčák s Pohankou porušili slib daný koalici a zároveň si pod sebou podřízli větev. Půjde tedy jen o něco, co Paroubek musí udělat, protože je ve vleku své vlastní silové politické linie, jejíž účinnost je zatím minimální.

Výsledný dojem z rozuzlení případu je jakási částečná úleva. Dovedu si představit, že vláda musí teď mít pocit jako pacient trpící zácpou, kterému se podařilo zbavit se bezprostředního problému. Bohužel potíže jsou, jak se zdá, chronické povahy (což vyplývá mj. z jejího vratkého postavení) a nezbývá než s obavami čekat, co bude dál. Opozice zřejmě disponuje výkonným aparátem na rozkrývání problémů „čunkovské“ povahy ve vládním táboře, a vláda naopak množstvím nadějných cílů. Studená válka mezi opozicí a koalicí, charakteristická pro demokracii v postkomunistickém rouše, bude tedy nepochybně pokračovat.

4. listopadu 2007